Accra

Do Accry jsme přiletěli kolem osmé večer, po nezbytném odbavení a drobných zmatcích s batohy, které, jak se ukázalo, nejsou standardním zavazadlem, se kterým by někdo létal do Ghany, jsme se něco kolem desáté dostali z terminálu.

Čekal nás usměvavý taxikář, který nás zavedl k něčemu jako taxík. Byl to náš první africký taxík, tak jeho technický stav ještě vzbudil trochu pozdvižené obočí, ale všechno v něm tak nějak fungovalo. Včetně zadních okýnek. Takže pohoda. Po krátké cestě nás vysadil u hostelu Somewherenice v rezidenční čtvrti Kokomlemle. Řekl si něco málo navíc za čekání a mohli jsme se ubytovat.

Recepční milý, pokoj pěkný, tak jsme po rychlé sprše usnuli.

Snídaně druhý den byla milým překvapením, míchaná vajíčka, tropické ovoce, nějaké ty toasty. A kafe. Kafe, které mi svou chutí něco připomíná. Něco hodně zasutého ve vzpomínkách. Nescafé classic! Ale s třtinovým cukrem to šlo. Čaj byl každopádně lepší volba.

S energií to první den nebylo nic moc, tak jsme si nastavili rozumné cíle, procházka po okolí a odlovení místní sim karty.

Místní SIM karta

V mapce hostelu byl označen “the cellphone guy”, který měl přebývat přes ulici a měl být schopen sehnat všechno. Všechno až na SIM kartu, tu neměl. Poslal nás dál. Pak nás ještě párkrát poslali dál, až nakonec nám jeden prodavač vysvětlil, že bez místní občanky SIM kartu nedostaneme. S pasem musíme do kanceláře operátora.

Oslovili jsme místního taxikáře ze včera, který vyčkával na klienty před hostelem. Jasně není problém, je to kousek, jen je tam nepříjemná silnice, tak já vás tam hodím, počkám s vámi a pak vás vezmu zpátky. V přepočtu as za 80 korun.

Před kanceláří operátora MTN byly party stany. Pod nimi židličky. Židličky fungovaly jako fronta, lidé se posouvali po jednom a hráli tak jakousi pomalou verzi klasické mobilní hry Had. Velmi pomalou. Yes yes, simcard passport, tady si sedněte.

Po hodince hraní hada s místními jsem se dostal ke dveřím. Za dveřmi opět yes yes, sim card passport, chlapík mi ukazuje na tlačítkovém telefonu číslo 202. Your number you remember. Jasně, 202 udržím. Ukazuje na barovou židličku vedle. Usednu. Tady už se nehraje had, spíš lodě. 604 střílí na přepážku 2, hlásí automatický systém. Paráda, tohle už znám z české pošty, čísla nejdou za sebou. Za další hodinku hraní lodí se ozývá 202 na přepážku čtyři. S vítězoslavným gestem "zásah" mířím k paní za přepážkou. Sim card passport. Ne je mi líto, dneska to nefunguje, přijďte jindy. Ehmmm.. fakt pro mě dneska nic nemůžete udělat? Nene, vždyť vám říkám, dneska to nefunguje, přijďte jindy.

Bereme taxikáře a jedeme domů. Místní simka nebude. Ale zase už je čas na večeři, tak jdeme objevovat zázraky místní kuchyně.

Podle instrukcí v hostelu jsme si vzali plechové nádobí a vyrazili naproti na ulici na něco k snědku. Dostali jsme nudle s něčím a zeleninou. Zahnalo to hlad, ale nic úplně kulinářsky zajímavého.

Jamestown

Po snídani nadešel čas na to prozkoumat Accru. Bereme místního taxikáře a vybíráme jednu z doporučených lokalit - maják ve čtvrti Jamestown.

Na místě to vypadá úplně jinak, než na fotkách, nebo v našich představách. Je docela vedro, místní stavby tak nějak stojí, nestojí, nic moc pořádek a do špatného reproduktoru řve nějaký člověk. Později zjistíme, že to je kněz a halda igelitů opodál, ze které se hlas ozývá, je místní kostel.

Běží k nám chlapík s dredy, že je průvodce a že by nám to tu ukázal, když pak něco přispějeme na jeho charitu. Moc sami nevíme, co by, tak nabídku bereme. Poví nám něco o historii, pak nám ukáže pevnost Angličanů, odkud se přepravovali otroci. Dvoreček místního náčelníka a podzemní chodbu, kterou otroky vodili. Je to docela silné.

Na poslední část prohlídky nás bere do své školy, kterou pomáhá udržovat v chodu. Cesta vede přes pláž. Na pláži se pasou pohublé krávy, suší a udí ryby a celou atmosféru místa dokresluje čínská fabrika obehnaná ostnatým drátem s hrdým nápisem “Aid for Africa”.

U zdi fabriky je pak škola, ve které je dost dětí. Pan průvodce nás školou provede a vyslouží si naši podporu, protože tenhle celý zážitek fakt stál za to.

Vyrážíme pěšky směrem k Black Star Square. Cestou se ještě zastavíme v Jamestown Café, které nabízí příjemný odpočinek na stinné zahradě, vychlazenou pepsi, rýži s kuřetem a nakonec i to kafe. Spokojenost. Jen nám kvůli podpoře místních škol drobet došly peníze. Naštěstí jsme se s útratou vešli, ale jinak máme v kapse poslední cedi. Asi tak korunu padesát.

Naštěstí v Accře funguje Bolt takže domů se dostaneme. Pokračujeme pěšky směrem k Black Star Square a namátkou zkusíme pár bankomatů, jestli neumí bezkontaktní vyběr. Neumí.

Black Star Square

Náměstí černé hvězdy obsahuje dvě části, vítězný oblouk s černou hvězdou a kruhovým objezdem. A obrovské prostranství na místní slavnosti. Něco jako Strahovský stadion. Ostatně místní vůdce Kwame Nkrumah se nechal v 60. letech hodně inspirovat Sovětským svazem. Natolik, že založil i ghanského pionýra.

Místního umělce, který nám chce nabídnout své obrázky odmítáme s tím, že máme v kapse poslední cedi. Kupodivu tentokrát ani nelžeme. Nakonec nám to uvěří a nechá nás na pokoji. Po krátké procházce po místním Strahově bereme Bolta a míříme zpátky na hostel.

Přímo naproti vchodu do hostelu je dvoreček a na něm restaurace. Malé židličky, stolečky a místní paní (jak pak zjistíme sestra pana taxikáře) vaří místní pokrmy. Dostaneme rýžové koule s okrovou a burákovou omáčkou a kousek ryby a krávy. Plechové talířky z hostelu nejsou prý úplně dobrý nápad, ale paní nám půjčí plastové mističky.

Bereme misky s jídlem a v hostelu si k tomu ještě mastňácky vezmeme lžíci. Zatím nám úplně nedochází, proč jsou v její restaurační zahrádce, nebo spíš dvorku, jen nízká místa na sezení a u každého je malá nádobka s vodou. To se má za pár dní změnit.

Vrátíme misky, dáme pivko u bazénu, rychlou koupel v něm a pak spát.