Ali-šan a Velká věž

Z Ťia-i vede železnice do hor. Postavili ji Japonci v desátých letech minulého století na svážení dřeva. Dnes vyváží turisty do oblasti Ali-šan. Šan sice znamená kopec nebo vrchol, ale nejde o jeden kopec Ali, ale o celé pohoří s několika vrcholky. Jméno je prý z lokálního Alit, nebo-li pohoří předků. Nejvyší vrchol je Tá-tchá šan (2663m), ale o tom později.

Výlet do hor je potřeba začít snídaní. V tomhle hotelu to konečně stojí za zmínku. Nabírám od všeho něco a uvidíme. Znalci si všimnou začátečnické chyby, které jsem se v rozespalosti dopustil.

Rýže samozřejmě patří do zvláštní misky, ne na talíř. Konec mé snídaně vypadal trochu jak z bajky o čápovi a lišce.

Pak už je čas doběhnout na nádraží. S lístky to bylo veselé, ale nakonec se zadařilo.

Železnice má necelých osmdesát kilometrů, vlak to jede zhruba čtyři hodinky a překoná při tom bezmála 2200 výškových metrů. To všechno na rozchodu 760mm, což je zhruba půlka našeho běžného, nebo jen o trochu víc než mají naše důlní vozíky.

Vláček si to šine nejprve předměstími Ťia-i, pak kousek venkovskou krajinou, aby se potom zakousl do úpatí pohoří a začal stoupat džunglí nahoru. V jednu chvíli obtočí stejný kopec třikrát ve spirále tunelů.

Kousek za polovinou cesty je zastávka Fen-čichu. Čeká se tu na křížení asi hodinku, takže je čas vyrazit na oběd. Před tím ještě mrknu na místní železniční muzeum, ve kterém tentokrát jsou i vlaky.

Objednávám si první jídlo na lístku a je z toho smažená japonská petržel. Jak prozrazuje Google, jde o vydatný zdroj živin a vitamínu C a ve větším množství je toxická. Jsem rád, za menší porci. Ale vážně, je to fakt chutné, trochu jako vietnamská kopřiva nebo divoká brokolice.

Zpátky do vlaku a dorazit zbytek cesty.

Kolem třetí hodiny vystupuju na Ali-šanském nádraží. Jdu se ubytovat a přemýšlím, co s načatým odpolednem. Do západu slunce zbývá zhruba hodinka a půl. Můžu se tu courat po okolí, nebo támhle za oknem je takový kopec, nevypadá moc velký. A svítí na něj sluníčko.

Mapy.cz tvrdí, že tam budu v 18:30, to je asi o hodinu pozděj, než bych na západ slunce potřeboval. Ale mapy.cz přehání. Jsou to čtyři kilometry, to přece za hodinku a půl nebude problém. Tá-tchá šan sice znamená Vysoká věž, ale zas tak vysoká nevypadá.

Cesta začíná pohádkovým lesem, klikatí se nejdřív parkem, potom podél trati.

Klikacení podél trati vypadá tak, že zatímco trať vede po vrstevnici, cestička šplhá nahoru, aby zas za chvíli padala dolů. Je to okouzlující, ale úplně se mi to nehodí, pokud chci být před půl šestou nahoře.

Když potkám třetí skupinku v protisměru, která si to šine přímo po trati, tak neváhám. Přizpůsobím krok rozteči místních pražců a šetřím výškové metry.

Minu odbočku na Čchu-šan, kam vyrazím vlakem zítra, a už chodím po kolejích, které nikam nevedou.

Pak se musím vrátit zpátky do lesů, na nějaký čas.

A začnu šplhat, a šplhat. Slunce je čím dál níž, zdola se valí mlha a schody přede mnou nekončí. Od železnice to je ještě 300 výškových metrů.

Když už tuším vrchol, ukáže se nade mnou skála. Nakonec se doplazím na vrcholovou plošinu přece jen za světla. A tam tohle.

Mlha z údolí nakonec stoupla, setmělo se a nezbyvá, než vyzkoušet jak svítí místní měsíc, případně jak dlouho vydrží svítit baterka mobilu.

Po schodech dolů to za měsíčního svitu nejdřív docela jde, pak už si musím pomoct mobilem. Za půl hodinky jsem zpátky u železnice, opět přizpůsobím krok rozteči a vracím se zpátky do civilizace. Měsíc svítí, houká sova. Teda doufám, že to je sova. Vlak by snad dělal větší kravál.

Oblast Ali-šan je u nás známá čajem, ale pěstuje se tu i kořen wasabi. Jdu to zkusit na večeři. Pod názvem vepřové wasabi se skrývá talíř s vepřovým a k tomu wasabi. Oproti té pastě, co se běžně sežene u nás, je míň zelené, míň pálí a zajímavě chutná.

Tohle by mohlo být dobré i s tofu. Zítra to zkusím. Ceny jsou tu trochu turistické, celá večeře tentokrát 170 korun.

Ve večerce si koupím vodu a mléčný čaj na večer a jdu to zabalit. Zítra se vstává na východ slunce, v 5:30 mi jede vlak.