Cesta, Taipei letiště a Hongkong

Tchai-wan je Čína. Sice ho ta “druhá” Čína vyšoupla z OSN, ale tchai-wanské aerolinky se hrdě jmenují China Airlines. No a s těmi letím. Pravidelná linka Praha - Taipei. Není to úplně Tokio, ale prý skoro, uvidíme.

Odlet z Prahy je načas, boarding mají hotový deset minut dopředu.  Osazenstvo tvoří z větší části postarší Tchaiwanci vracející se z dovolené ve střední Evropě.

Ve srovnání s mou zkušeností s letem China Eastern do Šanghaje, bych řekl, že mám tentokrát buďto štěstí na kultivovanější osazenstvo, nebo je to přece jen trochu jiná Čína. Letadlo je čisté celou cestu, nikdo se (moc) nikam necpe, během letu je klid, každý spořádaně zvedá opěradlo, když se roznáší jídlo, a nikdo neskáče ze sedadel do uličky ještě před dosednutím. Jen chlapík vedle mě tiše, jen tak pro sebe zatleská. Catering se nakládá v Praze. Přemýšlím, jestli ten jogurt z Valašska ocení, jak daleko se dostal.

V nabídce nápojů nechybí kafe, čaj černý a čaj oolong. A fakt chutná jako oolong.

Po výstupu z letadla pozoruji pod šipkou Arrivals mířící doprava místního zřízence, jak ukazuje doleva. Jdu s davem. Všechno tu prostupuje místní estetika. Varování před prasečí chřipkou vypadá jako poměrně morbidní díl prasátka Pepiny. To bohužel nemám na fotce.

Projdu skenem zavazadel, imigrační a rovnou na přesun směr terminál 2. Letí mi to za poměrně dlouho, tak pořizuju snídani v místní večerce.

Doufám, že ten jogurt z Valašska a marmeláda Hamé působí na Taiwance u nás zhruba stejně exoticky.

Na letišti ve veřejných prostorách až podezřele často zní evropská klasická hudba. Nebojí se ani operních sborů a árií. V obchodech, foodcourtu, na záchodech. Aspoň v místní večerce jela lokální popmusic.

Gate C4, ze kterého letím, je celý metaverse.

Hongkong

Když do Číny s China Airlines, tak do Hongkongu beru Hongkong Airlines. Letadlo je trochu ošuntělejší 330, ale let trvá jen něco málo přes hodinu. Paní na sedačce vedle ji stráví sledováním místního pořadu o pečení.

Letiště v Hongkongu je velké, nové a navoněné. Stejně tak vlak do města. Lístek se dá koupit až po nástupu, kontrola je až u výstupu a cena je jednotná, asi 330 korun. Jede to rychle, pohodlně a cestou můžete obdivovat místní zátoku a přístav, nebo betonovou zeď, podle toho na kterou stranu si sednete.

Proklestím si cestu na tramvaj. Můžu jet i metrem, ale tramvaj je tu stylová. Sice je to asi nejpomalejší způsob dopravy, takže tím jezdí jen turisti, ale zase kde jinde se projedete dvoupatrovou tramvají. Navíc jedna cesta stojí 9 korun.

Cestou na hotel ještě projdu místní tržní ulicí.

Po sprše a chvilce odpočinku vyrážím tramvají navštívit místní eskalátory. Vedou z přístavu do střední části města, kterou Angličani s koloniální nápaditostí pojmenovali Mid Levels. Eskalátory jedou ráno dolů, zbytek dne nahoru. Klikatí se nad uličkami ve výši prvního až třetího patra okolních domů. Tomu jsou přizpůsobeny i místní partery, často mají i tři patra. Na úrovni ulice dílna, nad tím obchod s koberci a na úrovni eskalátoru třeba restaurace nebo holičství.

Večeři za mě vyřeší místní bába. Okouním před jinak plnou restaurací, bába no pojď, tady si sedni. A přisadí mě ke stolu. Jídelní lístek má naštěstí jen čtyři základní položky: nudle s krevetovým knedlíčkem, nudle s rybou, nudle s hovězím a rýže s vepřovým. Ne kecám, s tím vepřovým jsou to taky nudle. Pro fajnšmekry jsou dovoleny i kombinace. Kombinuju tedy krávu s krevetou a přemýšlím, jak silný by musel být tajfun, aby se tahle zvířata potkala v přírodě.

Pak už jen procházka po večerní promenádě, neusnout v tramvaji, ale až v posteli.