Den desátý - procházka po Hirošimě, přejezd do Nagoji

Já vím, nebudu sem dávat fotky snídaní. Ale tahle byla fakt povedená, tak naposledy. Začneme od kafe, po směru hodinových ručiček: Různá zelenina, míchaná vajíčka, nakládané zelí, masové kuličky, párečky, okonomijaki, miso polévka a rýže s mořskými plody, dochucená řasami. Parádní. Překvapivě, na tak pestrou kombinaci, bez jakýchkoli následků.

Po snídani věnuji kufr a batoh recepci a vydávám se na procházku po Hirošimě. Cestou volným krokem předcházím místní zenovou tramvaj.

Po přední straně výrazné tlakové níže (tak výrazné, že to je v tomhle případě tropický tajfun) se k nám dostává teplý a suchý vzduch z vnitrozemí. Takže je krásně jasno a teplota atakuje 30 stupňů.

U atomového dómu postaveného Čechem potkávám dva Čechy.

V parku u dětského muzea udělali dětem prolézačku ze staré lokomotivy.

Ale to už se blížím k Hirošimskému hradu. Původně podobně jako v Kjótu a Ósace ze 17. století. Ve druhé polovině 20. století byl pak částečně obnoven.

Jedna z "atomových vrb", kterých je po městě několik. Jsou to jedny z mála stromů, které přežily. U každé z nich je cedulka a většinou jsou i někomu věnovány.

Uvnitř areálu je obnovená svatyně, opět postavená na obchodním mobilu: zaplať a můžeš si na lísteček napsat přání.

Kousek dál je pak rekonstruovaná hlavní hradní věž.

Uvnitř nalézám zajímavou expozici a klimatizaci. Ve spodních patrech se věnuje životu na

zámku

hradě.

Ve vyšších patrech je to zajímavější. Je tu výstava samurajských mečů a zbrojí. Bohužel opět se zákazem focení. Úplně nejvýš je pak vyhlídková plošina, ze které je vidět na všechny světové strany.

Zbytek areálu hradu jsou už jen obrysy staveb tak, jak zůstaly po výbuchu.

Ještě pohled zvenčí na hradby a opravenou hradní věž.

Opouštím hrad a vydávám se hledat oběd. V areálu kancelářských staveb narážím na ramen bistro. A panečku, jeden z nejlepší ramenů tady.

Loučím se, děkuji a zbývá mi poslední cíl dnešní procházky, zahrada Šukejen. Hned za vstupem dostávám letáček na čajový obřad a říkám si, proč ne. Čajový pavilon "chladného vánku" zní lákavě.

Stařenkám u vchodu platím poplatek a jsem uveden do vnitřní místnosti. I bez klimatizace je tady poměrně příjemně. Do ruky dostávám návod pro zápaďáky, jak se neztrapnit při čajovém obřadu. Začíná ujištěním, že i drobné chyby jsou začátečníkům odpuštěny, ale i tak obsahuje šest podrobně popsaných kroků.

Měl bych se omluvit sousedovi, že začínám pít dřív než on (naštěstí nemám souseda). Hostitelka přináší misku, kterou otáčí "nejhezčí stranou" ke mě. Naštěstí je nejhezčí strana označena symbolem.

Klaním se hostitelce, misku si dávám na levou dlaň, zvedám do výše očí a opět se klaním.

Vracím misku do úrovně prsou, otáčím ji pravou rukou na levé o 45 stupňů po směru hodinových ručiček tak, abych nepil z "nejhezčí strany". Tím ukazuji skromnost a ohleduplnost.

Nyní piji čaj. Správně na tři a půl srknutí, ale to se přiznávám, že mi úplně nevyšlo.

Po dopití čaje bych měl otřít kraj misky nejdřív pravým palcem, pak ukazováčkem a nakonec malíčkem. Tenhle krok úplně vynechávám. Nezvládám držet misku i návod naráz, takže jsem na něj zapomněl. Naštěstí to snad nikdo nevidí.

Po dopití bych si měl prohlédnout misku a ocenit její umělecké vyvedení (nic na ní není, kromě symbolu pro "nejhezčí stranu"). Na levé ruce miskou otáčím tak, aby byla "nejhezčí stranou" k hostitelce. Lehce ji pravou rukou pokládám zpátky na tatami. Klaním se hostitelce, která misku odnáší.

Uff. Byl to zážitek. Stíhám už jen vyfotit výhled z pavilonu chladného vánku, děkuju a odcházím.

Sama zahrada je asi nejhezčí jakou jsem kdy navštívil. Dobře, nejsem úplně obdivovatel zahrad, ale tohle je fakt nádhera. Z informačního letáku se dočítám, že ji nechal vystavět místní feudál jako miniaturu jakéhosi jezera v Číně. Tam kde jsou hory, udělal kopeček, tam kde les, zasadil stromy a tak dál. Taková zahradní bonsaj. Zahradou obchází cestička, která se různě klikatí. Letáček k tomu podotýká, že to prý byl zvyk, aby pozemky feudála působily větší.

Jsou tu i zvířátka, jako první potkávám roztodivně barevné kaprosumce.

Tady jsem asi zrovna na horách.

V rohu je bambusový hájek a před ním čajová plantáž.

Kromě kaprosumců plavou v rybníčku i želvičky.

Na jednom z víc jak deseti ostrůvků se protahuje jeřáb.

Dneska mám dost času, tak sedám na lavičku a nechám to na sebe chvilku působit.

Opouštím zahradu a moderní zástavbou se dostávám až na jednu z místních náplavek, kde potkávám malou svatyni.

Zadávám do Googlu coffee a po pár minutách chůze přicházím do Café Progress. Mají tu i pivo, takže si z toho partička britů udělala bar, ale brzo musí na vlak. Na kafe si tak chvilku počkám, dneska to ale vůbec nevadí. Chytám wifinu z vedlejší restaurace a studuju jak jsme na tom s tajfunem. Kafe nakonec přijde, je standardní, nic bych mu nevytknul, ale stařeček v Ósace nasadil laťku příliš vysoko. Ale ten brownie! Naprosto úžasný.

Začíná se zvedat mírný vánek, ale pořád je docela hic. Dorazím do hotelu, beru batožinu a sedám na místní rychlotramvaj. Do odjezdu vlaku mi zbývá ještě docela dost času, tak pro jistotu beru místenku z Nagoji do Tokia ještě i na nedělní večer, kdyby tajfun zneprovoznil šinkanzen na delší dobu. Zatím by neměl jezdit jen v sobotu, tak pokud to půjde, zkusím do Tokia dorazit v neděli kolem poledne.

Protože pojedu přes večer, nadešel čas na to, koupit si na nádraží bento. Šahám po jednom z nich. Ve vlaku pak provádím food-unboxing. Vypadá to na vepřové v omáčce s rýží. To zelené jsou řasy na dochucení, to růžové v rohu něco, co chutná jako japonský marshmallow. Musím říct, že potěšilo.

Nevím, jestli to je před tajfunová horečka, nebo jen běžná páteční špička, ale na nádražích je opravdu plno. Všechno je ale organizované, žádná panika, nebo úprk na nástupiště v poslední chvíli před odjezdem vlaku. Mají tady na to takový fígl. Na každém nástupišti je cedule, na které je nejen vlak, který má právě přijet, ale jeden nebo dva vlaky po něm. Výsledkem toho je, že si člověk v klidu stoupne na nástupiště, najde si číslo svých dveří a nástup a výstup pak probíhá v řádu minut.

V Šinkanzenech jsou místa k sezení v rezervovaných vagonech a nerezervovaných. Zatímco pro turistu, co jezdí s JR passem, je rezervace zdarma, Japonci za ni platí a poměrně dost. Může to být i téměř 50% přirážka k jízdnému. I když je vlak kompletně plný, nikoho ani nenapadne jít stát do rezervovaného vagonu, všichni poctivě plní ty zbylé vagonky na konci. Průvodčí v rezerovaném vagonu ani nekontroluje lístky, jen se ukloní a odejde. V nerezervované části probíhá běžná kontrola. Tohle mě trochu překvapilo včera mezi Tsurusaki a Óitou, kde jsem jel kousek rychlíkem v nerezervovaném vagóně a musel jsem s uzarděním lovit v batohu JR pass.

Na druhou stranu JR pass neplatí v nejvyšší řadě Šinkanzenů, takže si v Nové Ósace přestoupím. Chtěl bych napsat, že to nádraží je blázinec, ale není. Davy lidí spořádaně proudí tam, kam mají, nikdo nezmatkuje. Je pravda, že zápaďáků už moc nepotkávám, naprostou většinu tvoří japonští muži, kteří se všichni ve stejných bílých košilích, černých kalhotech a se stejnými kufry na kolečkách nejspíš vrací za rodinami. Fronta na pánský záchod na nádraží značně překračuje délkou frontu k sousedním dveřím.

V Nagoji ještě fotím nádraží, ...

... a pak moderním městem, které opět připomíná ze všeho nejvíc kulisy k filmu Blade Runner mířím k hotelu. Tam mě čeká překvapení. Poprvé, když nepočítám výhled do zahrady v klášteře, nekoukám do zdi.

Zítra tedy tajfun. Nagoju by to nejhorší mělo minout.