Den devátý - Mijadžima

Začnu exekutivním rozhodnutím. Už sem nebudu dávat fotky snídaní, leda by to bylo něco výjimečného. Dneska nebylo.
Balím batoh a vyrážím brzo ráno na nádraží. Ještě se naposledy kochám japonským venkovem, ...

... a o pár minut později sedám do prvního vlaku.

Na trase Tsurusaki - Óita - Hirošima žádné překvapení, vlaky poměrně plné ragbyových fanoušků, ale nic tragického. Průvodčí se přesto omlouvá všem za nepříjemnosti způsobené plným vlakem.

Ke svačině tentokrát volím příchuť sušeného hovězího.

Cestou ve vlaku přichází nemilá zpráva z organizačního výboru šampionátu. S ohledem na blížící se taifun a bezpečí diváků se ruší sobotní zápasy Anglie - France a taky ten můj Nový Zéland - Itálie. Budu muset vymyslet náhradní program v Nagoji.

V Hirošimě kouknu na kufr, jestli vydržel ve skříňce, a přidávám k němu i batoh. Vyrážím místní lokálkou směr jih.

Mijadžima

Mijadžima je ostrov jižně od Hirošimy. Dostanete se na něj lokálkou, na kterou platí JR pass, a potom přívozem, na který platí taky. Ano, japonské dráhy disponují i loděmi.

Na druhé straně se z přívozu ocitám na italské riviéře. Pokud by na italské riviéře měli japonské suvenýry.

Protože doba pokročila, není čas na hrdinství a mířím do první restaurace s příhodným menu. Chutná to naštěstí lépe, než vypadá, ale už jsem tu měl lepší věci.

A abych nezapomněl, jsou tu jeleni. Není jich tolik, jako v Naře, ale pořád poměrně dost. Italská riviéra s jeleny.

Za ohybem pobřežní promenády už vidím vodní bránu, je bohužel pod lešením a navíc zatím na souši.

Stejně tak je zatím na souši místní vodní svatyně.

Nenechám se tím zvyklat, míjím ležérního jelena, který si ustlal vedle pouťové střelnice, ...

... a spěchám na lanovku. Lanovka vede na putní horu Mt Misen. Nebo lépe řečeno dvě lanovky, jedna kabinová oběžná, druhá s kyvadlovým provozem. A vedou o kopec vedle.

Na horní stanici se otevírají nádherné výhledy na celou hirošimskou zátoku.

Z konečné stanice lanovky to je nějakých deset minut z kopce a potom dalších zhruba dvacet na protější vrcholek. Hned na začátku je návod na použití místního parku.

Sbíhám dolů a vybíhám nahoru, cesta příjemně utíká. Potkávám i docela dost turistů.

Na hoře Misen je i několik svatyní, ale jsou buďto zavřené, nebo nevypadají úplně zajímavě.

Scházím dolů druhou stranou. Turistů ubývá. Ubývá jich tak, že vlastně ubyli skoro úplně všichni. Potkávám odbočku ke svatyni Mijama. Je to nádherné místo. Uprostřed lesa, naprostý klid.

Červeně nabarvené sloupy krásně kontrastují s modrou oblohou a zelenými stromy.

Pokročím dál v sestupu a potkávám ještě jednu bránu.

A také návod na použití místní zmije. "Pokud Mamušiho potkáte, počkejte, až Mamuši odejde".

Snažím se Mamušiho nepotkat. Cesta pokračuje poměrně strmě zpátky k zátoce, střídavě jako schody, střídavě jako betonový chodníček. Občase se otevírají krásné výhledy.

Místo Mamušiho jsem potkal rodinku divočáků, kteří ale hned pelášili křovím kamsi pryč.

Cesta z vrcholku ústí kousek od chrámu Daišoin. Je to komplex buddhistických staveb, který je opět slavný tím, že tu někdo našel cestu askeze.

Nad schody s bránou procházím malým nádvoříčkem a pak už se vydávám do jednotlivých svatyní. Oproti jiným buddhistickým chrámům, které jsem viděl, je tento ještě víc zaměřen na to, aby se návštěvníci mohli (po zaplacení patřičného příspěvku) modlit za splnění svých přání. Jak to souvisí s cestou askeze úplně netuším. Ale vypadá to hezky.

V jedné ze svatyní jsou řady sošek a každá je jiná. Domýšlím si, že každá symbolizuje jiné božstvo, které plní jiný typ přání. Nové auto, či manželku? Ale ta askeze...

Dívám se ještě do hlavní modlitebny.

Scházím z chrámu zpátky do vesničky a vydávám se k vodní svatyni Icukušima. Příliv akorát začíná, zátoka se zvolna zaplavuje vodou. I bez vodní hladiny je tohle místo neuvěřitelně fotogenické,

Ještě se kochám západem slunce. Když tak nad tím přemýšlím, tak se tady kochám západem slunce docela dost. Japonsko nemá zimní a letní čas, takže tu slunce zapadá a taky vychází poměrně brzy. Východ slunce je kousek po šesté, západ pak těsně před šestou (jsme už po rovnodennosti). Je to přesně o hodinu dřív než u nás, takže vlastně takový trenažér celoročního zimního času. Poledne je opravdu v půli dne.

Procházím se ještě chvilku po promenádě se jeleny, ...

... a pak mířím na přívoz, lokálku, tramvaj a ubytovat se.

Cestou v tramvaji se mi začíná ozývat nepěkný hlad. Není to moc dobře, protože hirošimská tramvaj opravdu nepatří k nejrychlejším. Házím rychle věci na pokoj a vyrážím na Okonomijaki hned za rohem od hotelu. Postarší paní je opět připravuje přímo přede mnou a už od prvního pohledu si dává víc záležet.

Výsledek je chuťově skvostný, ještě mi paní kuchařka doporučí pikantní omáčku a zážitek je dokonalý.