Den druhý - Tokio

Snídaně dělá den

Nejdřív trochu té fúze:

kterou zapít čím jiným, než matcha kakaem:

Po snídani se vydávám směr císařský palác a jeho zahrady, cestou ale ještě potkávám ulici, která se celá specializuje na kuchyňské náčiní.

Východní zahrady

Císařský palác se nachází kousek od hlavního nádraží, jen místo Sherwoodu je tady u nádraží čtvrť kancelářských samurajů, která vypadá jako stejná čtvrť kdekoli jinde, od New Yorku po Frankfurt.

Vstup do Východních zahrad je zdarma, ale každý vyfasuje plastovou kartičku, kterou musí při odchodu odevzdat - kolik lidí vejde, tolik musí vyjít, to dá rozum.

Vzhledem k tomu, jak stoupá koncentrace zápaďáků tuším, že jsem narazil na turistickou atrakci. Zahrady jsou pěkné, půlka je v rekonstrukci a ten zbytek působí tak nějak normálně. Pryč odsud.

Haradžuku a Jojogi

Oblíbené klišé o dvou rozdílných světech, které odděluje železnice. Na jedné straně je Haradžuku, čtvrť, která přinejmenším ve své části přímo u nádraží ze všeho nejvíc připomíná křížence Holešovické tržnice a pouti.

V záplavě fascinující veteše se mi podařilo najít nejdřív udon bistro, které jsem navštívil.

A Poodle kafé, které naopak ne, protože ten udon mi už celkem stačil.

O ulici dál se pouť změní na poctivou hipsterskou čtvrť. Jídlo nechávám náhodě, ale co se kafe týče, tak radši po poslední zkušenosti, která atmosférou značně předstihovala kvalitu, sahám po Google mapách. Ty mě vedou k nenápadným schodům do Reissue café. To se specializuje na latte art, a to dokonce ve 3D formě.

Tahle volba je na mě moc, tak si radši dávám utilitární klasiku.

Kafe i dortík obstojí přísnému hipster-o-metru. Celkově uděluji 4,5 Karlínů z pěti.

Posilněn vyrážím na druhou stranu trati, do parku Jojogi. Na informativní ceduli, které jsou mimochodem fakt všude, se dozvídám, že park byl založen k poctě císaře Meidži.
Široká cesta prostupuje velkým pásem zeleně, kde poměrně rychle utichá hluk města.

To, že se blížím k svatyni oznamují až obětní skříňky lemující cestu. Na jedné straně sudy s vínem, na druhé kontejnery na Saké.

Samotný chrám vypadá poměrně zachovale, současná verze je z roku 1958. Předchozí, podle informační cedule, padla za oběť "poslední válce".

U samotné svatyně se nesmí fotit. Najdete tu ale návod pro zápaďáky, jak správně vzdát hold. Poklonit se dvakrát, tlesknout, ještě jednou se poklonit, otočit se třikrát na patě, zakokrhat a nakonec vhodit drobné (to už je volitelné).

Procházím parkem až na druhou stranu, je to tu krásná oáza klidu. Jen je to zas trochu moc normální.

Krátká odbočka ke kouření: zatímco v kavárnách, nejspíš i v barech a ve vybraných patrech arkádových domů se může kouřit, na ulici naštěstí ne. A zjevně ani v parcích.

Cestou na nádraží ještě potkávám zátiší s automaty a místním výběrem nealko nápojů.

Šibuja

Po vystoupení z vlaku míjím historické hello kitty metro a vmáčknu se do davu lidí, který čeká na zelenou na známém přechodu.

3, 2, 1 .. start!

Šibuja samotná je poměrně blázinec, ale docela moderní. Úroveň bizarnosti už mi přijde poměrně standardní (na Tokio), takže jen telegraficky.

Reklamní stojany na blu-ray tu přehrávají vlastní trailery a populární kapely tu mají zvláštní jména.

Nad tím vším visí velkoplošná reklama na Tindr.

Šindžuku

V Šindžuku se zase bizarnost mírně zvedá, opět se objevují kreslené školačky s velkýma očima, arkádové domy a k tomu místní specialita, robotí restaurace, na kterou navádí reklamy ze všech ostatních postranních uliček. Vše si zatím nechávám ujít.

Zajímavější je zadní ulička, která vypadá tvarem na bývalou železniční vlečku.

Čtvrť malých téměř chatrčí, předělaných na bary, ve které jsem byl bohužel, nebo možná bohudík, moc brzo.

Po setmění pak tahle část ze všeho nejvíc připomíná kulisy k Blade Runnerovi, jen zrovna někdo vypnul umělý déšť.

Pokud si náhodou přivedete vlastní kreslenou školačku s velkýma očima, tak stačí pronajmout pokojík.

Večeře

Hodinky ukazují 16 kilometrů v nohách, tak se mi nechce nic moc vymýšlet a cestou z metra zapadnu do prvního bufáče, který mi přijde pod ruku.

Nejspíš otec se synem a v menu vlastně jen jedno jídlo s několik obměnami. Ale jaké jídlo! Parádně naložené vepřové, pomalu několikrát smažené, k tomu miso polévka s mušlemi, rýže a dvě omáčky, sezamová, nebo tradiční.

Každá část chutnala výborně a jinak. Dal bych sem doporučení, ale na Googlu jsem je nenašel.

Mířím na pokoj, večer lázeň a načerpat síly na zítřek.