Den dvanáctý - Tokio

Ráno mě budí sluníčko poměrně časně. Ano, zapomněl jsem, že mám okno. Rychle kontroluju stránky Středojaponských železnic a vypadá to, že vlaky do Tokia jezdí.
Ráno v Nagoji je skutečně nádherné. Po tajfunu nikde ani známky, ale je pravda, že Nagoja byla od nejhoršího dost daleko.

Na nádraží je rušno i v neděli dopoledne. Mají tady volno i zítra, takže je vlastně prostřední den prodlouženého víkendu.

Provoz šinkanzenů se už dostal do normálu, ráno ještě naskakovala zpoždění kolem 40 minut, teď už zase jede všechno na čas, maximálně s pěti minutami tu a tam.
Cestou zase fotím horu.

Na rozdíl od prvního pobytu v Tokiu před týdnem a kousek jsem zakotvil ve čtvrti Kanda. Je to parádní místo a rozhodně doporučuju. Ze stanice Kanda se dá díky okružní Jamemote line dostat téměř kamkoli a navíc směrem do Šindžuku jede i přímá linka Čuo.

Jako bonus čtvrť Kanda vypadá trochu jako místní Žižkov. Ta část hned za tunelem. Kdyby byla v Japonsku.

Oběd řeším v automatové restauraci. Automat vidíte v pozadí.

Nudle splnily to, co měly, ale nenadchly.

Po obědě se vydávám pár stanic na sever do parku Ueno. Je neděle, tak půlka Tokia vyrazila do ZOO, která tvoří zhruba polovinu rozlohy. Fronty, samozřejmě spořádané, jak jinak, se táhnou docela daleko.

Volím tak radši procházku parkem. Je moc pěkný, ale chybí mi tu jeleni.

Ve městě není vůbec vidět, že by se tu včera prohnal tajfun. Jediné, co jsem našel byl tenhle jeden vyvrácený strom.

O kousek dál se mísí fronta k bočnímu vchodu do ZOO se stánkovým prodejem. Nenechám se zlákat ani vlevo ani vpravo a pokračuju přímo na ostrůvek uprostřed rybníka Šinobazu.

Je tady svatyně Šinobazunoike Bentendo ze sedmnáctého století. Informační tabule ještě uvádí, že k ní původně nevedl most. Po dostavění mostu se prý počet návštěvníků razantně zvýšil.

Rybníček Šinobazu je skoro celý porostlý plovoucí zelení.

Jenom kousek je vysekán a na něm se prohání šlapadla. Na rozdíl od pražských labutí jsou tyto zastřešené. Japonci opravdu nemají rádi slunce.

Přes ulici od téhle oázy klidu je pravý opak. Tržiště Amejoko. Vypadá trošku jako tržnice v Kjótu, ale s vyšší mírou anarchie a zdánlivé neorganizovanosti. Působí to tady vyloženě osvěžujícím dojmem.

Cestou míjím ceduli, která praví, že pokud jste nikdy neochutnali Saké, tak je třeba to napravit právě tady. Dávám jí za pravdu.

Saké je něco jako rýžové víno. Co jsem zjistil na wikipedii tak kvašení probíhá zároveň se štěpením škrobu, o které se stará nějaká houbička. Tím, že kvasinky mají stálý přísun cukru, dosahuje kvas poměrně vysokého procenta alkoholu, až kolem 25 %. Před lahvováním se ale obvykle ředí na nějakých 15. Chuťově to asi nejvíc připomíná fortifikované víno, mírně do kysela. Voní to jako čerstvě uvařená rýže.

Uprostřed toho všeho dění stojí svatyně.

Opět tradiční obchodní model prodeje

odpustků

přání.

Na stráži je děsivý lvíček, s roztomilým brindáčkem.

Zpátky do frmolu tržiště.

Oblíbené klišé tvrdí, že Tokio je město kontrastů. Takže nasedám na linku Čuo a mířím do Šindžuku. Na východ od nádraží je moderní čtvrť kancelářských budov.

Na jedné z nich, budově radnice, je vyhlídková plošina. Bohužel tenhle nápad mělo dneska víc lidí.

Tak aspoň fotím radnici, ...

a mířím linkou Čuo na jih projít se podvečerní Ginzou.

Jsou tu soustředěné módní butiky všech značek, které se snaží tvářit, že něco znamenají. Kdo není tady, není. Mezi všemi těmi Gucci a Pradami je i showroom Nissanu. Bohužel kvůli tajfunu zavřený. Podotýkám, že jako jediný. Odnáším si z toho myšlenku, že Nissan vydrží míň, než Vuittonka.

Čtvrť je to krásná, nablýskaná, ale nemůžu se zbavit pocitu, že to je vítězství marketingu nad hmotou.

Přemýšlím, jak moc to sedí k japonské strohé, utilitární kultuře. Je pravda, že v obchodech je zhruba tolik lidí, jako u nás v Pařížské. Tady ale nebude problém s kupní silou.

Jediný obchod, kde je poměrně plno, je UNIQLO. Ta značka má reklamy po celém Japonsku, jen jsem si myslel, že to jsou elektronické cigarety. A ono přitom místní H&M.

Mezi kabelkami je i showroom Yamahy s překrásným klavíro-sound systémem.

Mizím z té unylosti zpátky do svého neonového Žižkova.

A den končím ramenem, který také splnil, co měl.