Den osmý - kdesi v polích za Óitou

Dnešní snídaně byla opět tradiční fúzí toho nejlepšího, nebo aspoň hotelově standardního z obou světů.

Trochu na mě doléhá únava, tak jsem plonkovou hodinku ráno využil k relaxu a přebookování posledního hotelu v Tokiu do trochu lepší lokality.

Plán dneška je pokud možno bez kufru dorazit na jihozápad do prefektury Óita na zápas Wales - Fiji. První pokus zbavit se otěže v hotelu nevyšel. Sice je v Japonsku možné poslat kufr z jednoho hotelu do druhého, ale nechat ho v tom samém přes noc je mimo běžné postupy, takže to nejde.

Naštěstí mi od kufru pomohla skříňka na nádraží v Hirošimě. Doufám, že tam do zítřka vydrží.

V obchodě na nádraží se dá pořídit na cestu i Okonomijaki, je to dobré zejména pro všechny, kteří míří tam, kde se Okonomijaky nedělá.

Šinkansen přijíždí jako vždy na čas.

Většina trasy do Kokury vede tunely a když už je něco vidět, tak místní industriál.

V Kokuře během sedmi minut plný vlak Velšanů a já přeskakujeme do místního rychlíku. Cestou jsou strategicky rozmístěni pracovníci železnice s cedulkami a navigují dav tak, aby se všichni dostali tam, kam mají.

Rychlík je japonské pendolino, jede jen 130, ale s vyklápěcí skříní.

Industriální krajina se proměnila na zemědělskou.

V Óitě ještě jeden přestup a končím v Tsurusaki, kde jsem sehnal jedno z posledních míst v hotelu aspoň trochu poblíž stadionu.

Je to tu takové, rurální. Přemýšlím, jestli sem Velšany dali schválně, aby se cítili jako doma.

Před nádražíčkem objevím restauraci, ale tentokrát už to bude bez nápovědy. Luštím správně aspoň názvy sekcí, hovězí, vepřové, kuřecí. Ale názvy pokrmů jako "Sedm pokladů jarního údolí" ani s Google translatorem moc smysl nedávají. Tak volím 13.

13 byl kuřízek. Chuťově standardní, nic špatného, ale ani nic vyloženě zajímavého.

Vydávám se do polí hledat hotel.

Hotel jsem našel, stojí v malé zástavbě a okolo fakt nic není. Naštěstí se už můžu ubytovat, takže odhazuju batoh a mířím zpátky do Óity.

Zápas se koná na stadionu Óita Dome. Ten není tak úplně v Óitě, spíš na jejím okraji uprostřed "parku". Já bych se nebál ani termínu džungle. Už sama Óita je městečko zhruba velikosti Berouna. Takže pokud by někdy někoho napadlo v lesích za Berounem postavit stadion pro 40 tisíc lidí, může se přijet podívat, jak na to.

Ke stadionu nevede žádná železnice, takže se všechno řeší kyvadlovou dopravou z centra Óity a dalších míst v okolí. Troufnu si tvrdit, že ve většině zemí by to byl krušný zážitek. Ne tak tady.

Dav, který se vyvalí z nádraží, ...

je směřován a rozdělován, ...

na několik zastávek, ke kterým přijíždí jeden autobus za druhým.

Čekal jsem že to bude trvat podstatně déle, takže s víc jak dvouhodinovou rezervou vystoupím z autobusu u stadionu v džungli.

Průvodem místních i Velšanů, z nichž se už někteří netrpěliví dožadují stánku s pivem, se postupně blížím ke stadionu. Je to tak čtvrthodinka chůze.

Ha, tu je. Dav před branami budí respekt, ale všechno běží hladce a za chvilku jsem v areálu.

Takže si dám drink a čekám na zápas. Je odsud krásný výhled na město v dálce.

I z mého místa je krásný výhled.

Nejen Nový Zéland, ale i Fiji má Haku.

Mlýn.

A rozehrávka Dana Biggara.

Po skončení zápasu se opakuje paradní organizace. Opět čtvrt hodinky procházka na parkoviště, tam stojí desítky autobusů, které z několika zastávek nabírají jednu dávku fanoušků za druhou.

Vlak, cesta mezi poli a hotel. Dneska to nebylo úplně myšlenkově nabité, zítra se pokusím polepšit.