Den pátý - Nara a hora Kója

Dneska mě čeká přejezd na horu Kója a cestou se chci zastavit v Naře. Asi by to šlo i s kufrem, ale naštěstí pokud existuje problém, pak je v Japonsku služba, která ho řeší. Ráno do sebe hážu snídani a jdu vyjednávat na recepci, aby mi poslali kufr do Ósaky, kde se s ním plánuju zítra shledat. Neobejde se to bez ručně vyplněného formuláře, který recepční několikrát pečlivě kontroluje, pak pro jistotu zavolá do Ósaky do hotelu, jestli tam o mně vědí, dovyplní zbytek formuláře, ještě jednou zkontroluje a můžu se s kufrem rozloučit.

Doufám, že ne natrvalo.

Jen s batohem na zádech dojedu metrem na Kjótské nádraží, kterým už projdu jak nůž máslem, a sedám do rychlíku, směr Nara.

Nara

O Naře vím, že tam jsou docela významné chrámy a taky mi někdo něco říkal o jelenech. Cestou z nádraží míjím znak města, který obsahuje jelena a spoustu krámků s jeleny roztodivných tvarů a pozic.

Už první chrámový komplex Kófukudži je ohromný, včetně pagody.

Jelen zatím žádný, ale to se má brzo změnit. Hned za Kófukudži začíná park Nara, ve kterém jsou další chrámové komplexy. A taky, ano, správně, jeleni.

A není jich tam jen pár někde v oboře. Celý park Nara je jedno velké jelení petting zoo. Jeleni běžně koexistují s místními. Se dvěma výjimkami. Nerespektují barvy na semaforu, takže doprava se řídí podle toho zda a kdy se jelen rozhodne přejít. No a pak taky nesdílí japonský smysl pro čistotu, takže poprvé v japonsku musím dávat pozor, kam šlapu.

Jelení se válí u silnice, ...

... na okrasné zeleni, ...

i před chrámy.

Naštěstí je návštěvníkům poskytnut na jeleny návod.

Míjím parkoviště autobusů, takže se opět zapojím do proudu turistů, kteří se mísí s jeleny a procházím branou Tódaidži. Je to nádherná dřevěná stavba obřích rozměrů. A pod ní jsou jeleni.

Mám tu poměrně málo času, tak rovnou mířím k chrámu Todaidži, který je známý tím, že obsahuje opravdu velkou sochu Buddhy. A taky do něj nesmí jeleni, takže si od nich na chvilku odpočinu.

Chrám Todaidži je impozantní dřevěná konstrukce, jak zvenčí, tak zevnitř.

Vevnitř je neméně impozantní socha Buddhy v klasické pozici na lotosových květech. Podle informační tabule právě v téhle pozici dospěl po šesti letech absolutní askeze stavu blaženosti.

Vrtá mi hlavou otázka: pokud je cílem Buddhisty dosáhnout něco podobného, tak rozumím všem těm zenovým zahradám, meditacím, mantrám a poklidnému hloubání. Ale nejde mi do hlavy, jak mi v tom pomůže třikrát se poklonit a tlesknout před svatyní, obléct sochu do červeného pláštíku, případně někde zapálit kadidlo.

Opouštím s touhle myšlenkou chrám, podrbu za ušima prvního jelena za dveřmi a mířím ještě na kopec oběhnout pár svatyní, než mi pojede vlak.

Funguje to tady naštěstí stejně jako v Praze, jakmile člověk uhne z přímé spojnice parkoviště - největší atrakce, hned je klid a místo davů jen sem tam pár turistů. Jelenů je pořád dost, v tuhle chvíli je docela problém něco vyfotit, aby na fotce nebyl jelen.

Čas pokročil, tak pádím na nádraží, asi to bude jen tak tak. Fotím cestou ještě jednoho jelena.

A na vlak dobíhám s krásnou rezervou pěti minut. Čeká mě hodinka a půl místní lokálkou do Hašimota.

Cesta příjemně ubíhá, venku se střídají města a venkov, vlak se postupně vyprazdňuje. V Hašimotu mám čtyřicet minut na přestup, tak mířím ven z nádraží přes náměstí do nejbližší restaurace.

Usměvavá paní briskně přinese menu v angličtině, vybírám víceméně náhodou rýži s kuřecím masem a přistane mi tohle. Kuřecí kousky, které jsou zalité vajíčkem v tekuté formě, k tomu nakládaný křen a miso polévka.

Po obědě si ještě v automatu omylem kupuju ohřáté studené kafe, poznámka do denníčku: Pozor na červená tlačítka v automatu, vypadne z nich horká plechovka. A pak už nasedám do osobáčku na poslední úsek Nankai line. Jak se ukáže, osobáček je úzkokolejka a mám ho skoro celý pro sebe.

U místních vlaků se dá v naprosté většině koukat přes rameno strojvůdci a tentokrát neodolám.

Z Hašimota stoupáme po úbočí hor a postupně nabíráme nadmořskou výšku.

Křižování na zastávkách probíhá bleskurychle. Jen zastavíme, už přijíždí protější vlak.

Trať má docela velký sklon.

Na konečné ještě rychle fotím stojící vlaky a hurá na lanovku.

V lanovce se dá, ano tipujete správně, koukat přes rameno řidiče.

Aby byl dnešní multimodální den kompletní, tak nahoře ještě chytám autobus.

Hora Kója

Hora Kója je řekněme Buddhistické horské středisko. V téměř tisíci metrech tu je nespočet chrámů, jedno muzeum, pár posvátných hrobek a poměrně rozsáhlý hřbitov. Abych měl zážitek kompletní v jednom z chrámů jsem si booknul nocleh. Jak jsem pak zjistil, jde o chrám docela mediálně provařený - v ne úplně pozitivním světle.

Vstup a recepci nacházím bez problémů, ujímá se mě mnich, který minimálně základní angličtinou mluví. Působí to celé trochu jako dětský tábor: Tady si zujete boty, tady jsou koupelky, od čtyř do devíti, v pět třicet večeře, ráno v sedm společná modlitba, sedm třicet snídaně, deset check-out. Tady vstup do zahrady, no a tady máte pokoj.

Je pravda, že na to jak se v Japonsku všude klaní a předhánějí v tom jak nejlíp posloužit a "služebníček pane", byl pan mnich řekněme rezervovaný. Pokojíček je ale úžasný, venku bublá vodopád na japonské zahradě a já bych se nejradši rovnou natáhl.

Mám ale do večeře ještě skoro dvě hodinky, tak jdu objevovat. Vesnička opravdu mírně připomíná buddhistickou verzi Pece pod Sněžkou, obchůdky se suvenýry, korzující turisté, jen místo chat nabízí ubytování chrámy. První z těch nebydlících, co mi přišel do cesty, je Kongobudži.

Vydávám se dovnitř. Areál obsahuje hned několik průchozích budov. Zajímavé jsou hlavně zdobené "posuvné dveře" v jednotlivých pokojích. Kresby znázorňují skoro všechno, co je místně relevantní, od založení hory Kója, až po listy místních dřevin. Bohužel se nesmí fotit. Naštěstí jsem mohl vyfotit aspoň stoličku.

Budovy obklopuje kamenná zahrada, prý jedna z největších v Japonsku.

V jedné z dalších místností procházím kuchyní.

Pokračuju dál na východ k Dandžógaran. Je to komplex svatyní, který sem byly z části přemístěny odjinud. Trochu to připomíná valašské muzeum v Rožnově. V tom nejepším možném smyslu. Nad tím vším ční obrovská dvoupatrová pagoda.

Jak se přiblížila pátá hodina, odjely turistické autobusy a zůstalo jen pár lidí. Využívám toho a obcházím jednotlivé svatyně. Zajímavá je pro mě dost velká rozmanitost. Tohle mi docvaklo až tady, kde jsou ty svatyně pěkně vedle sebe.

Opět se mi vkrádá myšlenka, jestli oni tyhle stavby nestavěli jen proto, aby se nemuseli pouštět do těch šesti let askeze. "Jasně, hned se do té askeze pustím, jen bych si tady ještě dostavěl tuhle pagodku, jo?"

Poslední stavba na seznamu je velká brána jménem Velká brána. Je fakt velká.

Dál už je jen džungle.

Tak to otáčím přes Buddhašpindl zpátky do chrám'b&b, abych stihnul společnou večeři. V půl šesté jsem uveden ke stolečku, kde je připravena večeře a návod k večeři.

Vše samozřejmě veganské, protože Buddhističtí mniši nejí maso. Je to taková všehochuť, smažená zelenina nemá moc potenciál překvapit a taky nepřekvapí. Rozvařená zelenina podobně. Zajímavé jsou ale ty věci vlevo nahoře na každém tácu. Na tom pravém to je "falešné sushi" z nějaké místní brambory, moc dobré.

To druhé je sezamové tofu v sojové omáčce a k tomu trochu wasabi, taky výborné. Skvělá je i polévka.

Po večeři mířím od sprch, které nejsou sprchy, ale japonská lázeň. Tohle už umím z prvního hotelu, takže na stoličku, vysprchovat, naložit do horkého vývaru, znovu vysprchovat. Funguje to.

Večer to jdu zkusit zabalit brzo, společná modlitba je už v sedm, snídaně v sedm třicet. A pak výlet na hřbitov.