Den první - Tokio

Náhoda (a taky peněženka) tomu chtěla, že cestu po Japonsku měly tu čest zahájit Polské aerolinie. Už během pár chvil v Tokiu se ukázalo, že to je krásný kulturní kontrapunkt. Nechci být k Polákům zbytečně příkrý, počítám, že podobnou východoevropskou vřelost bych zažil i u českých aerolinií, kdybychom teda nějaké měli. Letušky pravda nedělaly nic vyloženě špatně, ale jejich tváře zračily, co si o nás pasažérech myslí.

Prvním střípkem jiné kultury byla postarší Japonka, která mě přinutila stoupnout si ve frontě před ní a ještě se uklonila. Pokračovalo to na letišti příjemnou imigrační kontrolou u které se člověk necítil jak na porážce (jo USA, na vás koukám), přes slečnu na přepážce Japonských drah (dále JR), která s úsměvem nabušila všechny moje autisticky předtištěné rezervace až po prozatimní vrchol. Průvodčího, který se po kontrole jízdenek před opuštěním vagonu poklonil všem a svižně smeknul čepici.

Vlak z letiště jel na minutu přesně (zatím mám pořád ještě tendenci to zmiňovat, ale počítám, že to brzy přejde). Že informační cedule ve vlaku ukazuje kde jsme a kdy budeme tam, kde máme být, to bych čekal, ale nákres nástupiště s pozicí vagonu, abych věděl, kam se potom vydat...

Metro čisté a funkční, navigační systém funguje tak, že člověk ví, kam má jít, a vlastně neví jak to ví, ale hlavní je, že to ví. Bankomat mi k výběru zahrál veselou melodii, to hned zlepší den. Jo a nejsme jediný národ, který stojí na schodech spořádaně na jedné straně, i když tady to mají naopak (prý kromě Osaky, uvidíme časem - každý má svoje Brno).

V důsledku spánkového deficitu zbytek jen v útržcích

Oběd - výběr formou bodnutí prstem a "Tohle":

Místní kavárna, která má krásnou atmosféru a ani nevadí, že se tady ještě může kouřit:

Náhodná ulice:

Gastronomická rozmanitost, kterou usnadňují výlohy s vystavenými pokrmy (ala školní jídelna, ale tady to mají trošku líp zafixované):

Půjčovna kimon, protože proč ne:

A nejspíš důležitý chrám, o kterém se pokusím něco zjistit, až se trochu vyspím:

Večeře

Sídlím kousek od stanice Asakusa (něco mezi Palmovkou a nádražím Libeň). A stejně tak, jako legendární stánek s pečenými kuřaty na Palmovce, i tady jsou místa, která cílí na lokální skupiny obyvatel. Osazenstvo podobné, cenová kategorie taky, ale dál už je to jinak.

I tady disponují anglickým menu, i když to vypadá, že jen jedním na celý bufáč, takže stačí zabořit prst a Ramen je na světě.

Za zhruba 120 našich solidní večeře, otevřít tohle v Karlíně, měli frontu až za viadukt.

Akihabara poprvé

Na tohle místo jsem se hodně těšil, takže počítám, že se sem ještě podívám.

Nejdřív odbočka k metru, po těch pár jízdách mi přijde, že kdybych byl autista, chtěl bych bydlet tady. Je to krásná oáza řádu, pořádku a smysluplné navigace (v protikladu k tomu, co je často nahoře na zemi). Vždycky, když už už máte pocit, že byste možná v příští minutě mohli ztratit přehled, kam máte jít, objeví se navigace, mapa nebo nákres. Případně jednoznačný pokyn: dolu po téhle straně schodů, nahoru po tamté. Aby třeba nedošlo k omylu.

K Akihabaře, co jsem tak četl, je to místo, kde se koncentruje několik fenoménů - pro-gaming, automaty a arkády, fan shopy a kreslené školačky s velkýma očima.

Ehm...

Jestli je Vegas na hlavu, tak tohle je úplně kuku. Ale atmosféra parádní.

Večer zkusím zakončit místní japonskou lázní, ale předtím ještě pohled na nabídku zdejší pizzerie, jak jinak ve 3D a ve výloze.

Japonská lázeň

Ještě poznámka ke včerejšímu večeru. Zatím jako všechno tady, i japonská lázeň se vyznačuje dvěma věcmi:

• skoro všechno je tak trochu jinak a
• všechno je organizované, popsané a znávodované tak, že ani zápaďácký ignorant se nenachytá.

První krok je zkontrolovat, jestli náhodou nemířím do špatného pohlaví. Ta jsou tu zatím tradičně dvě a v lázni jsou separovaná prostorem, nebo časem. V případě tohohle hotelu platí to druhé. Před vchodem je nejen rozpis hodin, ale nad dveřmi pro jistotu vlaje vyměnitelný závěs, který je v pánských hodinách modrý a s ozdobným nápisem "muži". Tenhle znak je naštěstí zrovna z čínské abecedy. Japonci mají abecedy tři, mezi kterými volně přepínají. Jedna třetina jsou čínské znaky, zbylé dvě třetiny dvě různé hláskové abecedy.

Po ujištění, že člověk vchází správným vchodem, přijdou postupné fáze separace, nejdřív od svých bot a potom od všeho ostatního. Lázeň vypadá trochu jako naše kombinace vířivky a horkého bazénu, okolo kterého je rozestavěno několik židliček a zrcadel jako u holiče.

Po příchodu v rouše Adamově (nebo Evině o pár hodin dřív) si sednete k holiči na židličku do sprchy, vydrbete se, utřete miniručníkem a hurá do horké lázně.

Funguje to parádně a člověk pak krásně rozvařený usne i po časovém posunu.