Den sedmý - Ósaka a Hirošima

Dneska nastala apokalypsa, jako vytržená z béčkového Sci-fi lupičů těl. Lidé kolem mě upadali do transu, nebyli schopní běžného života a měnili se v pohoupouhé loutky pod nadvládou vyšší síly.

Ale vraťme se na začátek...

Ósaka 8:30

Po náročném programu předešlých dní jsem si trochu přispal, vyrazil na snídani a užil si japonskou hotelovou nabídku.

Snídat rýži už mi přijde přirozenější, než pečivo. Japonci tvrdí, že to je i zdravější. Do odjezdu vlaku mi zbývá ještě hodinka, tak se jdu znovu projít čtvrtí Dotombori.
Ulice občas skrápí déšť, což přidává ránu ještě ospalejší ráz.

Potkávám ale pár zajímavých věcí: Například další reklamu na syrové hovězí,..

... K-pop band na výletě,...

... automat na splněná přání,...

a malý decentní chrám.

Bloumám ještě chvilku po téměř liduprázdné náplavce, která vypadá jako filmové kulisy nějakého noirového žánru, tentokrát včetně umělého deště.

Beru kufr a mířím na nádraží. Abych neumřel hlady, pořizuju si do vlaku sváču u místního stánku.

Studené kafe je tentokrát opravdu studené a obalované arašídy s příchutí "vaječná rýže" také potěšily. Z okýnka ještě mávám Hello Kitty šinkanzenu.

Nádraží - Hirošima 12:46

První věc, co mě zaujme na Hirošimě je návrat ke starým pořádkům.

Uff, to bychom měli, takže fakt #Ósaka. Chytám tramvaj a jedu odložit kufr do hotelu.

Tady se asi hodí poznámka k jízdenkám a všeobecně systému hromadné dopravy. Téměř všechny dopravní prostředky, od vlaku, přes tramvaj, metro až po autobus fungují na zónové jízdné. Každé město má svou kartičku, kterou si přednabijete penězi a můžete jezdit. Tapnete si příchod, tapnete si odchod a systém si sám pohlídá stržení správné částky.

Potud poměrně standardní záležitost. Místní fígl je v tom, že všechny ty kartičky jednotlivých měst jsou navzájem kompatibilní. Takže s Tokijskou můžete jezdit třeba po Hirošimě. Stejně tak fungují i železnice. Na tu hlavní, japonskou, mám permici, takže jen zamávám u okýnka a brány můžu pustit z hlavy, ale přednabitá karta se hodí třeba na soukromých železnicích. Jediné místo, kde jsem musel řidiči sypat drobáky do mašinky byl autobus na hoře Kója, ale to je fakt venkov.

Hlad uspokojím pikantními nudlemi v automatové restauraci na rohu. Není to nic, co by stálo za víc, než fotku.

Kafe Google doporučuje za dalším rohem a nebýt jeho, tak ten vchod nenajdu.

Poměrně hipsterský standard, žádná husí kůže, ale ani nějaký problém. 3,7 Karlína. Pauzičku na kafe využívám k dostudování oné části historie Hirošimy, kterou jsem samozřejmě znal, jen se hodilo si ji trochu osvěžit.

Památník Míru - Hirošima - 16:56

Památník Míru postavili v Hirošimě kousek od epicentra výbuchu.

Funguje jako muzeum a vzdělávací instituce. V první části je pár obrázků o tom, jak vypadala Hirošima před válkou a pak už to přijde.

Nic moc pro slabé nátury. Trochu k zamyšlení je, že pak už následuje jen sekce "jak se staví atomovka" a pár panelů o snahách omezit zbrojení. Marně hledám sekci zmiňující Pearl Harbor, nebo vůbec jakoukoli jinou část skládačky mimo samotné svržení bomby. První zmínka o američanech je až fotka Obamy jak podepisuje jakousi dohodu. O některých věcech se tu asi moc nemluví. Venku jsou ještě hodiny, co ukazují odpočet od svržení bomby tady a od posledního testu.

Od muzea pokračuje vzpomínkový park a přes řeku se pak nachází takzvaný atomový dóm, který byl po mnoha diskusích (to mi řekla informační cedule) ponechán tak jak je.

Autorem stavby byl Čech Jan Letzel (taky na informační ceduli) a byla to původně něco jako výstavní síň.

Cestou ještě míjím připomínkovou desku epicentra výbuchu, kterou bych bez Googlu taky nenašel.

Japoncům úplně není ke cti, že zkomolili jméno letadla. Na druhou stranu asi ho tu úplně nemají v lásce.

Někde v Hirošimě - 18:00

Přemýšlím nad vzájemnou zaměnitelností L a R v Japonštině a zahnu za roh. Najednou se prodírám hloučkem lidí. Nejspíš na něco čekají. Všichni koukají do mobilů. Ale zastávka tu žádná není. Na rohu je filiálka místního operátora, ta k možná nový iPhone? Ale vevnitř je téměř prázdno.

Zvědavost mi nedá. Chvilku to pozoruju z druhé strany ulice, sem tam se drobná skupinka oddělí a vydá se do města. Někteří ale zůstávají. Zkouším přátele na telefonu. Padne nápad: Pokémoni.

Přejdu zpátky a divám se blíž na postávající postavy. Všichni mlátí do displejů a mydlí pokémony.

Najednou jakoby se urvalo celé město. Páry, chlapíci v oblecích. Lidi na kole.

Starší paní s tabletem.

Děcka po škole.

Komplet celý přechod.

A půlka obchodní pasáže.

Já vím, že to je hra, ale v tomhle množství to působí až strašidelně. Jdete po ulici a procházíte davem zombíků. Ty lidi jsou úplně vypnutí. Postávají v hloučcích, nebaví se spolu, jenom hypnotizují displej telefonu, případně zuřive klepou prstem při soubojích. Trochu to připomíná takové ty hromadné společné choreografie, kdy se zdánlivě cizí lidé zvednou a všichni začnou tancovat. Je toho plný YouTube.

Dozvídám se, že od šesti do sedmi měl být ve hře nějaký speciální Pokémon. Je to tady očividně obrovský fenomén. Tohle nebylo pár lidí, tady to najednou úplně změnilo ráz ulic. Připadal jsem si jak v epizodě Black Mirror.

Fíha. Úplně jsem zapomněl na hlad. Ještě v plném přemýšlení procházím okolo restaurace s nápisem Okonomijaki, nechám se náhončím zatáhnout někam do druhého patra, vypadá to tam prazvláštně, ale než se naděju, připravuje se přede mnou Hirošimská verze.

Oproti Ósacké jsou v tom nudle. A opravdu hodně zelí. Hodně naloženého zelí. Celkově to je ale pořád docela dobré. Vedle mě sedí postarší Irka, tak probereme
kvality Japonské ragbyové reprezentace. Říká mi, že je škoda, že se sem blíží ten Taifun, že jim na zápasy Irské repre vždycky prší. Prý jsou Irové zvyklí spíš na nějaké to mžení. Moment, Taifun? Googluju a zatím to vypadá na zajímavý víkend.

Cestou na hotel ještě fotím noční tramvaj. Ale pořád mám před očima ty ulice plné vypnutých lidí.