Den šestý - Kója a Ósaka

Noc na tatami byla nakonec jedna ze zatím nejpříjemnějších tady. A ten ranní výhled z okna.

Budíček skutečně proběhl v 6:45, před sedmou začala společná modlitba. Co bych k tomu tak.. ohmmmmmmmm (na sedmou ráno ještě poměrně solidní humor).

Skupinka mnichů rytmicky recituje svoje ohmmmm raaaaaa taaaa a tak dál. Zhruba v půlce dostáváme vytištěnou mantru s přepisem a turisté se přidávají. Ehmmmm... no řekněme, že zážitek to byl.

Snídaně byla menší kopie večeře, tofu jako míchaná vajíčka úplně nezaujalo, naopak lisované mořské řasy byly fajn.

Co s tak krásným ránem? Hurá na hřbitov.

Ókunoin

Hřbitov začíná branou pár metrů od chrámu, takže jsem tam ráno první a v ranních paprscích slunce vstřebávám atmosféru.

Není tu v tuhle denní dobu úplně živo #ranníhumor.

Na konci hřbitova se nachází mauzoleum Kobo Daiši. Je to nejposvátnější část areálu, takže se nesmí fotit. Poměrně rozsáhlá dřevěná stavba, uvnitř přítmí, v rohu sedí postarší mnich s poměrně velkým ohníčkem a něco na něm kutí. Najednou přichází dalších asi deset mnichů, posedají si na do střední části a spustí ehmmmmm ohmmmmm. Na rozdíl od těch mých to pojmou zcela utilitárně, do dvou minut je hotovo. Poslední pokyny před dnem ve službě a už si rozdávají visačky a rozchází se do okýnek prodávat vonné tyčinky a nápisy na lístcích přání.
Vracím se stejnou cestou a aspoň z kraje zakázané zóny fotím Kobo Daiši.

Cestou přes hřbitov potkávám několik japonských výprav i hloučky turistů, kteří sem míří z městečka. V chrámu si balím svých pár věcí do batohu a vyrážím pěšky přes město.
Ještě než mi pojede autobus na lanovku, stavím se u mauzolea Tokugawa. Dvě menší identické dřevěné stavby.

Obě dvě jsou nádherně zdobené.

A už zpátky autobusem na lanovku na vlak.

Expresní přímá linka do Ósaky je stejná lokálka, kterou jsem jel už sem.

První fáze je fajn, ale od Hašimota dál už to funguje vyloženě jako příměstský vlak, u nás spíš kategorie spěšný. Je docela plno, navíc Japonci opravdu nemají rádi slunce. Takže nejdřív všichni zatáhnou roletky nalevo. Když se koleje stočí, Japonci na druhé straně vlaku zatáhnou roletky i napravo. Tím vytvoří metro a už je nic neruší od konzumace obsahu na svých mobilech.

Ósaka

Ósaka má jednu takovou zajímavost.

Jak v Tokiu, tak v přilehlém Kjótu stojí všichni na eskalátorech spořádaně vlevo. V Ósace z nějakého důvodu vpravo. Přemýšlím nad tím, jestli je Ósaka pravostojný ostrůvek v levostojném moři, nebo jestli odsud dál na jih už to bude takhle. Poučení, nebýt nikdy na eskalátoru první, jinak bude trapas.

V hotelu kontroluju, jesti dorazil kufr. Dorazil. Recepční nechápe mé špatně skrývané nadšení, počítám, že nemá zkušenosti s jinou, než japonskou poštou.

Vydávám se do města. Cestou dám rámen v restauraci na rohu. Japonci opravdu nemají rádi sociální interakce. Takže vymysleli restaurace s prodejním automatem. Tohle byla jedna z nich. Vstoupíte, na mašince vyberete English, kliknete na pokrm, nakrmíte penězi, vyleze lísteček, ten beze slova dáte obsluze, která vás usadí a za chvilku je rámen před vámi.

Sedám do metra a jedu se podívat na Ósacký hrad, což je asi jediná zajímavá věc v Ósace. U výstupu z metra dám do Google map "Coffee" a objevuju poklad.

Zvenčí to nevypadá nijak extra a uvnitř platí přísný zákaz focení, tak se musíte spokojit s rozhlasovou reportáží.

Vstupuji do industriálního prostoru, zdi zdobí přiznaný beton, na stropě odkrytá instalace. V silném kontrastu s tím je zbytek vybavení, které vypadá jako z babiččina obýváku, pokud by vaše babička byla Japonka. Přibíhá ke mě stařenka a uvádí mě ke stolku. Pokynem zdůrazňuje cedulku "Zákaz focení". Za chvilku třímá v ruce anglické menu. Obsahuje několik položek, které se jmenují Bland A až Bland D. Cítím se dnes na A, proto volím bland A. A čokoládový dortík.

Zpoza barového pultíku vykukuje stařeček, který se pouští do přípravy kávy. Za pár chvil mi stařenka přináší kafe a dortík. Čichám ke kafi a husí kůže. Čichám znovu a stejný výsledek. Zkusím se napít a znovu husí kůže. Tohle je jedna z nejlepších káv, co jsem kdy pil.

Kdyby tahle káva měla svatyni, tak neváhám třikrát pokleknout a dvakrát tlesknout. Čokoládový dortík je čokoládový dortík. Vychutnávám poslední doušky, platím a loučím se.
Zpět k obrazové dokumentaci.

Na druhou stranu přes silnici začíná park, ve kterém je Ósacký hrad.

Po chvíli chůze míjím široký vodní příkop a masivní hradby. Ve vnitřní části je potom stavba, která slouží jako muzeum.

A taky jako vyhlídková plošina.

Uvnitř je potom instalace k historii hradu, jejíž nejzajímavější části jsou bohužel pod zákazem focení. Jsou tu repliky zbroje, meče, nákresy bitev, plány hradu a další zajímavosti.
Z části, kde se ještě fotit mohlo, tohle je replika ilustrace k bitvě o místní hrad.

Opouštím hrad a vydávám se zpátky do hotelu načerpat síly. Ještě jednou pro jistotu kontroluji, jestli v Ósace opravdu nic dalšího není. Nevypadá to.

Naštěstí kde nejsou pamětihodnosti, nastoupí noční život. Bydlím kousek od čtvrti Dotombori, tak ji po nezbytné technické přestávce jdu prozkoumat. Nejdřív klasické zadní uličky.

Potom už ta pravá japonská šílenost.

Trochu se mi stýská po chrámu a ranním hřbitově. Doléhá na mě únava, nebo možná hlad. Zatím se mi povedlo vždycky někam zapadnout a stálo to za to. Dneska to je zatím horší, nic mi ne a ne padnout do noty. Nakonec zabrousím do prázdného bufetu. Asi by to jinak bylo špatné znamení, ale je pravda, že to je ve vedlejší uličce a vypadá to podstatně míň posh, než většina podniků v okolí.

Číšník přinesl lístek v angličtině. Většina pokrmů jsou nějaké formy Okonomijaki. Tak zapichuju prst do jednoho z nich. Číšník se usmívá a zapaluje přede mnou gril.

Začínám zuřivě googlovat Okonomijaki. Zjišťuju, že to je typické jídlo pro Ósaku a Hirošimu, taková japonská verze kaťáku, aneb co dům dal. Princip je, že se to všechno smíchá, hodí na pánvičku a osmaží z obou stran.

Číšník naštěstí zhodnotil, že nejsem Okonomjaký expert (#večerníhumor) a nabídl se, že to přede mnou uklohní.

Bylo to překvapivě dobré, vevnitř je krom spousty ostatního i zelí, takže to má zajímavou nakyslou chuť, nahoře je pak lehce pikantní omáčka. Fastfood, ale dobrý.

Posilněn se vydávám ještě projít po čtvrti Dotombori. Středem prochází několik nákupních ulic, které jsou zastřešené. Podobné jsem viděl jak v Tokiu, tak v Kjótu. Nejdřív jsem si říkal, že Japonci opravdu nemají rádi déšť, ale oni nemají rádi ani slunce, takže je to poměrně praktické. Mezi hlavními ulicemi je pak změť nezastřešených bočních uliček. V centru toho všeho protéká řeka se dvěma náplavkami.

Prakticky kam se člověk podívá, vidí něco zajímavého. Od řady LEVI's jeans s tématem Hellow Kitty.

Přes obří něco-jako-ruské-kolo...

... obchody s prapodivným oblečením...

... a visící krávu...

... až po poutače restaurací, které s hrdostí ukazují flákoty v syrovém stavu.

Chvilku ještě courám, ale pak už hotel. Tentokrát bez japonské lázně, tak si jdu dát aspoň horkou sprchu.