Den třináctý - Enošima a Kamakura
Pojedu zavěšeným vlakem, meziměstskou tramvají, navštívím množství chrámů a neochutnám Takojaki.
Dnešní hotel nemá vlastní místnost na snídaně, takže se v ni mění italská restaurace "Pasta Fresca". Snídaně tím pádem probíhá z pizza talíře. Odkládám hůlky, kterými jíst z plochého talíře připomíná bajku o lišce a čápovi, a beru do ruky vidličku.
Japonci dneska slaví "Národní den zdraví a pohybu" a mají volno. Já vyrážím k moři. Sedám na linku Tokaido a po asi 40 minutách vystupuju v Ófuně. V Ófuně ještě není moře, ale zato je tam tohle.
Závěsná jednokolejka ze 70. let má délku přes šest kilometrů. Vevnitř vypadá vagonek poměrně obyčejně.
Ale ta jízda! Připomíná to něco mezi horskou lanovkou a horskou dráhou.
Konstrukce se tyčí nad místní komunikací, občas z ní vybočí a zaboří se do tunelu.
Řidič si počíná v rukavičkách.
Po tomhle zážitku jsem konečně v přímořském letovisku Enošima.
Venku nevládne úplně letní počasí. Tak si, tentokrát záměrně, pořídím teplé studené kafe a hned je líp.
Enošima působí po ránu v tomhle počasí trochu depresivně.
Mířím ale na ostrov Enošima, tak nechávám dovolenkové paneláky za sebou. Hned z kraje je k dispozici návod na použití ostrova.
Na ostrov vede most, má zhruba půl kilometru a je dost exponovaný. Teplé studené kafe se hodí.
Hned za mostem se zvedá přístupová cestička ke svatyním na kopci.
Cestu lemuje klasická kombinace stánků s občerstvením a místního merche.
Ke svatyni a na vrchol kopce vede poměrně dost schodů. Pro postarší, invalidy, nebo jen trochu línější návštěvníky naštěstí existuje možnost koupit si lístek na eskalátor.
Nabídku nevyužívám, zahřívací aktivita se hodí.
Ve zhruba dvou třetinách kopce je svatyně. Klasický svatostánek náboženského kapitalismu, opět je možné si zakoupit lístečky, nechat si na ně napsat přání a to potom umístit na vybrané místo.
Procházím se vesničkou na kopci a je to hodně zajímavé místo. Je tu celkem dost restaurací, které jsou ale ještě poloprázdné. Vyhlídková věž je bohužel zavřená po tajfunu.
O kopeček dál je další svatyně. Tentokrát jsem tu skoro sám a opět se hned má místo hutnější atmosféru.
Po straně je odbočka k první ze dvou místních jeskyní, bohužel oblast je po tajfunu uzavřená.
Pokračuju až na samý konec cesty, ...
a narážím na další potajfunovou zábranu.
Nedá se nic dělat, cestou zpátky jdu starou silničkou, která se klikatí po úbočí kopce.
Pak už zpátky přes most do Bibione Enošimy a na místní tramvajku, která mě převeze do Kamakury.
Kamakura je známá tím, že je tu hodně buddhistických chrámů a svatyní. Jsem zvědavý, kolik jich zvládnu. Vybírám víceméně náhodně a tak mi první přichází pod ruku chrám Hasedera, který je kousek od zastávky Hase.
Jsou tu malí lesní Buddhové, ...
hlavní svatyně, ve které je muzeum, ...
vyhlídková cestička úbočím kopce, ...
a pak taky jeskyně.
Jeskyně je úchvatná. Funguje také jako svatyně. Jednotlivá božstva jsou stvárněná sochami a modlením ke správné soše se lze nejspíš přimluvit za splnění přání. Bez ohledu na božstva je to ale nádherný prostor.
Zpátky na povrchu zemském a mířím k další zastávce, kterou je velká socha Buddhy v Kamakuře. Je opravdu velká.
Po chvilce prozkoumávání objevím malý vchod na boku. Je na něm napsáno vstupné 20 jenů (4 koruny) a nevím, kam vede. Rozhodnu se to risknout.
Ukazuje se, že za 4 koruny se dá podívat dovnitř sochy! Dovnitř Buddhy! Je uvnitř poněkud vyprázdněný, což je moc dobře, protože se dá obdivovat jak je vlastně socha konstruována. Informační cedule mě upozorní, že jde o práci s bronzem ze 13. století a že jsou použity tři různé techniky nýtování. 13. století! Nýtování!
Ještě nad tím chvíli přemýšlím, ale už se začíná hlásit hlad. Naštěstí potkávám další úžasnou věc. Jacojaki, což, jak cedule upozorňuje, v žádném případě nejsou Takojaki. Vyzbrojen touto informací objednávám šest.
Jsou to malé knedlíčky, na okraji osmažené, vevnitř téměř tekuté, s rybí příchutí. Dají se mírně namáčet do wasabi. Chuťové pohárky jsou nadšené.
Ještě fotím proces výroby.
Zpět na tramvaj, kterou opět řídí pán v rukavičkách.
Na nádraží v Kamakuře chytám wifinu a hledám hipsterské kafe. Google radí tudy.
Vnitřní prostor nemá chybu.
Kafe ale spíš lepší průměr. Příprava byla v pořádku, takže počítám, že problém s pražením, nebo to byla prostě jen nějaká starší várka. Puding ale potěšil.
Cestou přes přejezd fotím koleje místní tramvaje, takhle se prodírá mezi domky téměř celou cestu z Enošimy.
Objevuju další chrám, tentokrát téměř opuštěný a bez turistů. Působí hodně melancholicky.
Snažím se napojit na turistickou stezku okolním lesem, ale pokus mi opět hatí tajfun.
Takže další chrám...
... a pak ještě jeden, který má tu výhodu, že je průchozí.
Postupně se vracím do městečka Kamakura. Centrem hlavní ulice vede dlouhá alej Sakur. Na jaře to musí nádherná podívaná.
Na konci aleje je, ano, chrám. Tentokrát i s parkem. Bez jelenů, ale zase s místní variantou stánku s klobásami.
Uvnitř opět tradiční rozložení a prodej lístečků s přáními. V horní budově je muzeum, tentokrát hodně zajímavé, ale bohužel se zákazem focení. Jsou tu umělecké předměty, malované papírové zástěny, zbroj a meč.
Dole je opět obětiště Saké. Po včerejší zkušenosti se Saké si o tom myslím svoje.
K nádraží se vracím tradiční nákupní turistickou ulicí.
Po odpočinku na hotelu vyrážím na večeři. Pod tím masem je rýže, jinak to asi nestojí za komentář.
Večerní procházku mi zpříjemňují tihle muži v černém. V okolí mého hotelu je poměrně velké množství masážních salónů. Některé mají cedule venku, jiné jen nenápadné vchody. U těch vchodů právě postávají tihle pánové, dneska s deštníkem. Systém je zaměřen na lokální zákazníky, mě si ani nevšímají. Celé je to velmi japonsky decentní a odměřené. Když jsou ulice plné lidí, tak bych si jich ani nevšiml. Mají se svými zákazníky dost podobné oblečení, takže splynou v jednu černobílou masu. Dneska je ale dost pošmourno a navíc končí dlouhý víkend, tak jsou víc vidět.
V Akihabaře je poměrně mrtvo, tak mám pro dnešek padla.
