Hongkong

Ráno vyrážím opět časně, abych stihnul vrchol místního programu pokud možno bez návalu.

Peak Tram tu postavili Britové s mocnou pomocí Švýcarů na konci 19. století, jako první pozemní lanovku v Asii. Sklon má proměnlivý, takže to vypadá trochu jako horská dráha. Maximální sklon je 48 % kousek za dolní stanicí, a to je docela dost. Jsem tak v šoku z toho, že tu nikdo není, že vlastně nemám ani moc fotek.

Nahoře na vrcholu si dám v kavárně snídani a navštívím vyhlídkovou plošinu, na které to solidně fouká. Večer nás má líznout svým okrajem tajfun a nejspíš začal už nad ránem.

Po dostatečném pokochání se panoramaty a místními, co si dělají větrná selfie, vyrážím na procházku po okolí. Okolo kopce Victoria Peak vede krásná okružní pěšinka s výhledy na všechny strany Hongkong Island.

Přesně v půlce se z ní dá odskočit na vedlejší kopec High West, kde se otevře ještě trochu lepší výhled směrem k západu.

Dá se odsud jen vrátit zpátky do sedla, tak lezu nahoru na Viktoria Peak. Odměnou je mi místní piknikové zařízení a pěší guvernérův chodníček, ze kterého jsou taky krásné výhledy. Asi jsem se dostal mimo běžné cesty, protože potkávám je dva starší Brity. Ptají se mě, jestli jsem neviděl divočáky, že prý se tu normálně potulují a jsou milí. Neviděl. Za to jsem od nich zjistil, že běžná kariéra expata v Hongkongu končí odstěhováním se na důchod do Malajsie, protože tady by to prý neutáhli finančně.

Kousek níž potkávám ceduli, která poskytuje k zmíněným divočákům návod. Bohužel jsem žádného nepotkal.

Na náměstíčku u horní stanice lanovky se mezitím začaly rojit sobotní davy, tak se vydávám dolů. Tentokrát nezapomínám fotit, zejména proto, že fotí všichni okolo.

Dole přejdu přes ulici a vcházím do Hongkongského parku. Je to příjemný kousek zeleně uprostřed města, ale nahoře na kopci bylo líp.

Navíc začínám cítit hlad, tak muzeum čajového náčiní nechávám na příště a jdu systémem můstků, nadchodů a eskalátorů na metro. Plán je přejet do rezidenční čtvrti Kowloon.

Vystoupím na zastávce Jordan a ocitnu se přímo v ulici přeměněné na sobotní trh. V jednom z místních bister mi paní najde poslední volný stolek v úkrytu za ledničkou.

Po obědě projdu parkem Kowloon a novou zástavbou směrem k promenádě.

Zvládnu aspoň vyfotit sochu místního hrdiny.

Cestou míjím planetárium a projdu se atriem kulturního centra, které vypadá jako perla modernismu.

Můj další plán je vzít přívoz zpátky do čtvrti Wan Chai a dobít baterky sobě i mobilu.

Po krátkém dobití na hotelu vyrážím na poslední dnešní kousek, metrem do čtvrti Aberdeen.

Trajekt se proplete zaparkovanými plavidly všech možných tvarů, barev a stupně údržby.

Cestou domů ještě mrknu na místní nákupní ulici, ale je tu se sobotním večerem tolik lidí, že mě síly opouští. Vratím se tramvají do Wan Chai, zapadnu do prvního bistra po cestě a ...