Kuan-c'ling, Ťia-i a Kao-siung

Dnešní snídaně v úplně prázdném hotelu vypadá tak, že mi pan správce odněkud, nejspíš z nějaké večerky, přinesl mléčný čaj a snídaňový burger s kuřecím, kari a vajíčkem. Sním to na recepci a protože mi do odjezdu autobusu do Ťia-i zbývá asi hodinka, jdu se projít na nedaleký kopec, mohl by tam být park a vyhlídka. Schody tentokrát nejsou v lese, ale zase je nepoměrně větší hic, teplota nějakých 27 stupňů už takhle po ránu a vlhkost asi 110 %. Úplně obvyklé počasí pro tuhle roční dobu to tu taky není.

Nahoře je nakonec docela pěkný parčík, který by podle naučných cedulí měl být zajímavý množstvím motýlů. Je jich tu docela dost, jsou barevní, třepetají se z květu na květ a nemám trpělivost nějakého z nich vyfotit.

Za to je tu ale poměrně dost strávníků, kteří čekají, až se jim motýl zatřepetá do sítí. Jakmile si všimnu prvního, tak už je pak vidím všude nad cestičkami v parku, jak nonšalantně čekají na svojí potravu.

Mrknu ještě na pár výhledů na okolní džungli,

okouknu jak to tady funguje s termální vodou

a vyrazím na autobus. Tentokrát je to opravdu celý autobus autobus, i když pamatuje lepší časy. Tady bych na chvilku odbočil k odbočování. Autobusy tady při jakékoli změně směru dávají znamení nejen blinkrem, ale i výrazným píp píp píp píp píp, asi jako když couvá nákladní auto. Nejspíš kvůli skútrům. Ve výsledku to znamená, že když jdete po městě pěšky, tak každou chvíli slyšíte píp píp píp píp. Zato, když jedete po městě autobusem, tak to píp píp píp píp píp slyšíte pořád.

V Ťia-i mám hodinku, než mi pojede vlak, tak stíhám oběd

a krátkou procházku městem, která je trochu náročnější na pozornost. Na rozdíl od Tchaj-peje v Ťia-i nejsou chodníky. Pokud jsou, tak jsou využity jako parkoviště pro skútry.

Jen na hlavní ulici jsou ponechány chodcům, až na občasný průjezd skútru, který se potřebuje dostat k parkování, nebo si jen zkracuje cestu.

Vlak přijíždí na čas, krásná nová elektrická jednotka Mitsubishi, maximální rychlost střídmých 130 km/h.

Sedadla jsou zase trochu užší na naše poměry. Sedí se už sice jen dva plus dva, ale rozchod je tu metrový, takže vlak je taky o pár desítek centimetrů užší. Zato je tu k němu k dispozici návod.

Po hodince cesty vystupuju v Kao-siungu, kde zůstala jen polovina nádraží, druhá je v rekonstrukci.

Jdu si dát na hotel věci, venku je pořád dost teplo, vlhko a mlha. Čmuch připomíná Peking. Nebo Ostravu, pokud jste v Pekingu nebyli. Tuším u Kao-siungu zpracovatelský průmysl.

Podle předpovědi nás má odpoledne líznout zbytek tajfunu, tak vyrážím co nejdřív, ať stihnu něco projít za sucha a světla. Cíl mám u Lotosového jezera. Cestou míjím doklad efektivity místního rozvoje. Pro stavbu nové silnice stačilo zbourat polovinu domu.

Kousek od jezera je malý golfový palouček s poměrně velkým množstvím krtinců.

Mým první cílem jsou dračí a tygří pagoda. Bohužel jsou zrovna v opravě.

Tak se začtu aspoň do návodu pro případ tsunami. Jestli tomu správně rozumím, tak z golfového hřiště přiběhne krtek a ten mi řekne, jestli mám jít k modré rybě, růžové rybě, nebo olihni.

Pošmourné odpoledne mi zlepší výborná káva s výhledem na jezero.

Po doplnění cukrů a kofeinů vyrážím dál mlhavým dnem. Další zajímavé místo je pavilon na jezeře. Cestou k němu, mezi dvěma pagodami, je možné projít drakem. Vejdete ústy,

projdete vnitřkem,

a nakonec vyjdete dračím... koncem.

Pavilonek je ale krásný a byly by z něj určitě náramné výhledy.

Pokračuju dál směrem k obrovské soše taoistického božstva Süan-wu.

Je opravdu velká.

Můžete si tu koupit zlaté vejce.

Další zajímavou stavbou v okolí Lotosového jezírka je konfuciánský chrám zvaný Konfuciánský chrám. Je to rozmáchlá stavba s bránou, nádvořím a centrální síní Ta-čcheng, která je vystavěna po vzoru síně Nejvyšší harmonie v Zakázaném městě.

Areál je na Tchaj-wan opravdu nezvykle rozlehlý, chrámy tu většinou jdou spíš do výšky. Později zjistím, že to je největší konfuciánský komplex na Tchaj-wanu.

Dojdu na konec jezera a v místním 7-eleven ulovím svačinu. Zelený mléčný čaj a uhelný loupák se sýrem.

Mezitím se setmělo a obloha získala fialovou barvu.

Zatím ale pořád neprší, tak vyrážím metrem zpátky do centra. Obdivuju výtvarně vyvedený vestibul stanice Mej-li tao-ťie jüan, kterém utady říkají světelný dóm.

A pak vyrazím na noční trh, kde konečně ochutnám smradlavé tofu. Mělo by být fermentované a smažené do křupava. Je smažené do křupava, ale moc nesmrdí. Může to být i tou stále hustou mlhou s pekingsko-ostravským odérem.

Na posilněnou ještě pořídím Oreo bubble milk tea

a vyrazím směrem na hotel ulicemi, které občas mají a občas nemají chodník.