Kumasi

Ráno pokračujeme směr jih a Kumasi. Bude to nějakých 200 kilometrů a už tu cestujeme jako profíci, tak nás jen tak něco nepřekvapí.

Po snídani na zahradě a vyrovnání účtů na hotelu bereme trojkolku na stanici, odkud odjíždí trotra směr Kumasi. Bereme jedny z posledních míst, tak snad nebudeme čekat dlouho. Zhruba půlhodinku do odjezdu nám znepříjemňuje místní kněz, který s Biblí v ruce křičí do otevřených dveří dodávky kázání. Místní prodejci se nám hbitě snaží nabídnout sluchátka, ale bez aktivního potlačení hluku.

Nakonec vyrážíme v plném obsazení a po zhruba pěti hodinách nás řidič vysazuje v Kumasi na dvorku, který slouží jako autobusové nádraží. Obdivujeme místní přepravu nákladu, zejména živého.

Spustí se déšť a téměř okamžitě se nás ujímá taxikář a míříme na hotel.

Hotel o nás tentokrát ví, dostáváme pokoj, kde téměř všechno funguje, tak vyrážíme prozkoumat okolí a sehnat něco k obědu. Poštěstí se hned u hlavní ulice, kde dostáváme kousky vepřového a hranolky.

Tady je asi dobré říct, že sever Ghany je převážně muslimský, takže vepřové severněji, než v Kumasi moc nedostanete. Trochu se stydíme, že tu hrajeme pravé Čechy a jakmile to jde, sníme vepřové. Ale bylo to dobré.

Vrátíme se zpátky do hotelu, užijeme si téměř nerozpadlého hotelového bazénu a obdivujeme práci místních architektů, kteří zvládají stavět i poměrně komplexní budovy, bez použití jediného pravého úhlu.

Po odpočinku se vydáme na večeři a dopřejeme si vzácnost, nudle. A smažený banán. A pivo.

Na ráno máme domluveného průvodce s řidičem a autem. Chceme se podívat na kakaovníkovou plantáž a moc jinak to nejde. Nasedáme a průvodce se okamžitě pustí do vysvětlování historických souvislostí a vzniku Ashantského království. Může to být tím, že je ráno, že mluví velmi specifickou angličtinou a že se kolem auta děje spousta zajímavých věcí, ale chytáme tak každou druhou větu.

Nakonec se přece jen něco zajímavého dozvíme, například o následnictví a o tom, jakou roli hrají náčelníci v místní samosprávě.

Ve vesničce Adanwomase nám řidič zastavuje u Kente Visitors Center. Kente jsou tradiční oděvy, které nás, upřímně, zajímaly o dost míň, než kakaovníky, ale tady je všechno dohromady.

Ujme se nás sympatická průvodkyně, nejdřív něco řekne o Kente a pak nám ukáže stav na kterém se kente tká. Pár takových už jsme viděli podél cest.

A že to není jen turistická atrakce, zavede nás průvodkyně i do místní manufaktury.

Naštěstí si Kente nemusíme koupit a můžeme přejít ke kakaovníkové plantáži. Vidíme, jak vypadá kakaovník, jak na něm rostou plody a dozvíme se i to, že kakao tady vykupuje vláda za předem stanovenou cenu. A pak ho prodává korporacím formou jakéhosi podniku zahraničního obchodu.

Dostaneme ochutnat pár kakaových bobů a jeden čerstvě utržený lusk od cesty. Sedáme zpátky do auta a míříme do Kumasi. Cestou máme ještě v ceně oběd. Ale protože jsme smlouvali cenu a chtěli něco autentičtějšího, zavede nás průvodce místo luxusní restaurace k stánku, kde prý s řidičem často sami jedí.

Servírují fazole s vajíčkem. Je to dobré, jako fakt dobré. Z fotky to moc nevypadá, ale je.

V hotelu si dáme krátký odpočinek. Pokusíme se opět využít bazén, ale vyžene nás ostraha s tím, že nám včera zapomněli říct, že je bazén mimo provoz, protože je v něm chemie. Tak raději vyrazíme na místní trh. Od průvodce víme, že Kumasi má být největší tržiště západní Afriky. Během chvilky mu věříme.

Oficiální trh je pod střechou, ale obchodníci se se svými stánky se přelili i do okolních ulic. Procházíme a užíváme si ruch trhu.
Škoda, že z té fotky není Kumaské tržiště slyšet.

Po nasycení všech smyslů bereme taxíka zpátky na hotel.

Večeři řešíme opět v místní vývařovně.