Mao-kchung a okolní džungle

Poslední den by to chtělo něco nenáročného. Mám čas do večera, pak musím na letiště. Venku má být nevlídno, ale rozhoduju se, že zkusím vyjet lanovkou na Mao-kchung a projít se tam. Mám deštník a aspoň tam nebudou davy.

Snídaně dneska nestojí za zmínku, v hotelu opravují bistro, tak jsem vyfasoval poukázku do Café Luisa, což je taková místní ošuntělejší nápodoba Starbucks. Nějaký ten snídaňový sendvič a oolong velikosti M.

K lanovce se jede nejdřív červeným metrem a pak hnědým. Ukazuje se, že hnědé metro není obyčejné metro, ale lehké automatické metro na pneumatikách.

Nejede v tunelu a navíc se dá koukat pěkně dopředu.

Zoo je konečná, cestou se probojujeme centrem, předměstími a najednou je všude okolo džungle. Jeden by ve městě zapomněl, že je vlastně v tropech. Kor, když venku prší a je nějakých dvacet nad nulou.

Lanovka na Mao-kchung jim tu hyzdí krajinný ráz svou délkou přes čtyři kilometry. Startuje vedle spodního vstupu do zoo, pak staví ještě u horního, u chrámu na mezikopci a potom v usedlosti Mao-kchung. Nestoupá na jeden kopec, ale překonává jich hned několik. Takže nahoru, dolu, nahoru, dolu.

Místní distanční kultura funguje i tady, takže uvaděčka do kabinky mi dá samostatnou kabinku. To dá přece rozum, když jedu sám.

Ještě tu funguje takový fígl, že je možné si připlatit za kabinku s průhledným dnem. Nezkoumal jsem kolik, ale standardní kabinky mají kromě ceny tu výhodu, že je jich víc, takže se na ně nestojí fronta. Jedna cesta vyjde na nějakých 75 korun.

V Mao-kchungu mě plánek informuje o dvou možných cestách, vpravo místní zemědělskou krajinou, nebo vlevo k Čajovému institutu. Neprší nějak moc a čas mě netrápí, tak si říkám, že zvládnu obojí.

Cesta lemuje políčka,

čajové mini plantáže

a místní zahrádkářskou kolonii.

Pak se otáčí zpátky, aby se o kousek výš lesem vrátila zpět.

No a přichází možnost volby, můžu po krásných rovných upravených schodech sestoupit zpátky ke stanici lanovky a pak se dát k čajovému institutu po silnici. Nebo se vyšvihnout na kopec přejít takový malinkatý nenápadný hřbítek po pěšince. Zkusím pěšinku.

Nejdřív je pěkná,

pak strmá.

Vyškrábu se na první vrchol a můžu obdivovat výhled na město

na dalším už je jen vrcholový stožár elektrického napětí.

Cestička je čím dál zanedbanější a pak se začne ztrácet v džungli, občas je potřeba přelézt stromy, občas proplést se bambusem nebo se kousek svézt po kluzkém jílů. Nejhustší část vypadá asi takhle.

Asi po hodince, kterou mi trvaly dohromady dva kilometry se konečně vyloupnu na místních polích, pak už je to brnkačka.

Zážitek to byl intenzivní, boty mám promočené a kalhoty vypadají tak, že by mě do letadla asi nepustili.

Dám si oběd v místní vývařovně

a pak navštívím Čajový institut. Je tu krásná výstava sušicích strojů, bohužel vypnutých.

Pak ještě chrám se zlatým Buddhou

a lanovkou zase zpátky dolů.

Můj příští cíl cesty je jasný, fast fashion a sehnat kalhoty na cestu domů. Cestou se ale můžu projet z konečné na konečnou nadzemkou bez řidiče.

V deštivém pozdním odpoledni je to ideální program, vyhlídková jízda skrz celou Tchaj-pej. A je tu teplo a sucho.

No a pak už jen do hotelu, převléct se z mokrého jílového do suchého čistého a vyrazit na letiště. A to je z tohohle výletu vše.