Návrat do Tchaj-peje

Dneska se probouzím do deštivého rána. Dávám si pořádnou snídani, figurují tam i stoletá vejce.

Pak už je čas jít na vlak do Tchaj-peje.

Z Chua-lien pojedeme po severním pobřeží, pak opět kousek ostrova odsekneme a ze severu od Ťi-lungu přijedeme do Tchaj-peje. Tím uzavřu železniční okruh Tchaj-wanem. Trať se tu na severu snaží postupně narovnávat a zrychlovat, ale zatím to je z Chua-lien pořád přes dvě a půl hodiny.Cestou, když zrovna nejedeme tunelem, je možné sledovat divoké východní pobřeží,

nějaký ten industriál,

a později u I-Ilanu vodní políčka.

Do Tchaj-peje dojedu krátce po poledni. Zrovna neprší, tak odhazuju batoh a vyrážím na historicko-politickou procházku.

Nejprve míjím honosnou stavbu místního Národního muzea.

Hned za ní je pěkný parčík s pagodkou.

Kousek dál stojí poměrně nenápadný modernistický památník takzvaného masakru 28. února. Jedno z temnějších období Čankajškovy vlády, o kterém se tu nesmělo prakticky vůbec mluvit, dokud byla u moci jeho strana Kuomintang. Totalitu a vládu jedné strany, a prakticky i jednoho muže, se jim tu podařilo rozbít až na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let.

Jen kousek dál je prezidentský palác, ke kterému vede široká silnice.

Zatímco památník Čankajškova poklesku (jednoho z více) je poměrně nenápadný, památník života tohohle chlapíka stojí za to.

Na prostranství před ním stojí budovy Státního divadla a Státní filharmonie.

Když se jim tu podařilo kondečně dostat do vlády někoho jiného, než zástupce Kuomitangu, tak začali postupně odstraňovat Čankajškovy sochy, jména a památníky. Přišel třeba o místní letiště, dříve Čankajškovo, dnes už jen Tao-jüan podle přilehlé aglomerace. Tenhle památník tu ale asi zůstane.

Aspoň je uvnitř krom jiného expozice věnovaná lidským právům.

Ta je ale poměrně schovaná, většina návštěvníků může obdivovat Čankajškovu uspořádanou kancelář a jeho neméně uspořádaný úsměv.

Nebo třeba jeho služební vůz.

Mají to s ním dost komplikované, asi jako kdyby tatíček Masaryk byl krom jiného masový vrah. K Maovi a jeho číslům má sice daleko, ale nebylo to nedostatkem ambicí. Zlé jazyky tvrdí, že to, jak dneska vypadá pevninská (ta druhá) Čína, by se víc líbilo Čankajškovi, než Maovi.

Přemýšlím nad tím v útulné kavárně nad čálkem Tchaj-wanské kávy. Prý tu někde mají pár malých plantáží.

Posilněn se vydávám pěšky směrem k místnímu uměleckému centru. Potvrzuju si, že tohle je asi to, co mě baví nejvíc. Jen tak bloumat ulicemi a koukat se po okolí.

Je mi takhle podstatně líp, než včera v turistickém autobuse. Nakonec dojdu ke kulturnímu centru, kde ale skoro nic není.

Cesta zase byla cíl. Začíná pršet, tak se vyrazím metrem ubytovat.

Večer už jen krátká procházka deštivou Tchaj-pejí.

A smažené knedlíčky za odměnu.