Park Ali-šan a Kuan-c'ling

Ráno si nenechám ujít největší místní atrakci, ranní vstávání. V 5:30 odjíždí vlak na vrchol Ču-šan za účelem hromadného sledování východu slunce nad vrcholem Jü-šan. O samotném východu slunce si nedělám moc iluze, ale je to jediný způsob, jak se dostat vlakem na nejvyšší stanici. Během dne už pak nic nejede, jen tenhle ranní spoj.

Ale jsem tam, na nejvyšší vlakové stanici na Tchaj-wanu.

Sleduju úprk turistů na nepříliš vzdálenou vyhlídku za východem slunce, který má začít za necelou hodinku.

Všichni jsou připraveni.

A o hodinu později to skutečně přijde. Slunce.

No, dejme tomu. Výhodu to ale má, ráno má být docela pěkně a díky tomuhle rannímu spoji jsem na kopci hned s úsvitem. Nevýhoda je zřejmá, snídaně mě čeká až dole pod kopcem. Tak aspoň doplním energii kávou. Milý pán tu s chirurgickou přesností u stánku chystá jeden filtr za druhým.

Lidé mířící za východem slunce se mezitím vyfotili a poskládali zpátky do vlaku nebo do autobusků a vrchol a jeho vyhlídky osiřel.

Je sedm a snídaně je do devíti, tak se rozhoduju co dál. Zláká mě cesta k pavilonu Tuo-kao. Cedule píše 30 minut, to mi akorát vyjde. Cesta vede nejprve podél trati a pak do lesa. Schody v lese. Jestli si něco budu z Ali-šanu pamatovat, tak schody v lese. Dneska podle hodinek 181 vystoupaných pater. Ale to předbíhám.

Pavilon je přístřešek v lese a nic moc z něj vidět není.

Naštěstí je pěkná vyhlídka aspoň kousek pod ním.

Ukazuje se, že 30 minut bylo optimistických a jedním směrem. To už začíná být se snídaní napjaté. Sbíhám dolů z kopce a hledám restauraci, do které mi dali v hotelu voucher. Doběhnu za deset devět a možná jsem ani běžet nemusel. Ale tak zasytí to.

Jdu se na hotel sbalit a doprojít si místní park. Mezitím se trochu zatáhlo a začalo mírně pršet. Obdivuju prastaré cypřiše,

předimenzovaný chrám

a nebo třeba decentní jezírko. Mezi tím vším jsou další schody v lese.

V poledne mi jede vlak a tak nestíhám k obědu nic lepšího, než sendvič z večerky. Fotky vás pro tentokrát ušetřím.

Vláček se drkotá z kopce zase dobré čtyři hodinky. Překoná při tom tři různá vegetační pásma, od lesů mírného pásu, přes subtropy až po tropy.

Já se neúspěšně pokusím vyfotit čajovou plantáž.

Něco před čtvrtou jsem zpátky v Ťia-i. Nahoře bylo příjemných 18 stupňů, tady je 30 a koupelna. Na mapě zjišťuju, že do odjezdu autobusu mi zbývá něco přes půl hodinky, to by tak mělo vyjít na to najít zastávku.

Mířím do Kuan-c'ling. Je to malé městečko ve vedlejším okrese, asi hodinu cesty místním autobusem. Je zajímavé tím, že jsou tam horké prameny.

Autobus není úplně autobus, ale dodávka pro převoz hendikepovaných. Cestou přistoupí víc lidí, někteří si sedají rovnou na zem a jedna paní si i přinesla vlastní podsedák.

Postupně všichni vystupují. Kuan-c'ling je konečná a nikdo jiný tam nechce. Poslední vystupuje pán, který se se mnou dá do řeči. Vzájemně si vyslovíme politickou podporu a on mi za odměnu domluví u řidiče, že mi zastaví.

Do Kuan-c'lingu dorazím už za tmy. Přejdu na druhou stranu ulice zeptat se, kde je můj hotel. Paní mi odpoví, že to je ten, před kterým stojím. Paráda. Není tu nikdo další. Vůbec nikdo. Platím za noc a jdu si užít soukromou lázeň na pokoji.

Pak už jen přes ulici na večeři. Mají tu moderní koncept otevřené kuchyně.

Dnešní první položka na menu byly křupavé bambusové výhonky na česneku.

Místní hlavní ulice je mrtvá stejně, jako zbytek tohohle místa.

Ale koupel byla fajn. Zítra zpátky do civilizace, pokud to dobře dopadne, čeká mě Kao-siung.