Podél Východního zlomu

Dneska to bude trošku jiné.

Ale začněme popořádku. Největší atrakce v okolí Chua-lien je propast Taroko. Bohužel trochu spadla při posledním zemětřesení, tak je zavřená do odvolání, nejspíš až do roku 2026. Takže co s dnem tady. Chtěl bych se podívat i mimo město a to pěšky nepůjde. Půjčovat si auto nechci, takže večer mířím na autobusové nádraží.

Pan informátor mi anglicky poradí, že mám zkusit autobus 304, který jede podél východního pobřeží. Stačí přijít ráno v sedm, napsat své jméno do tabulky a pak znovu dorazit před půl devátou k odjezdu. Uvidím prý spoustu zajímavého a navíc mají teď akviziční slevu. Když prý použiju elektronickou kartu, tak to mám zdarma. Tomu říkám sleva. Pobřeží z vlaku vypadalo zajímavě, tak je rozhodnuto. Dneska se nechám vozit na turistu.

Začnu ale snídaní. Nechci riskovat odjezd bez ní, tak si ji dám ještě před sedmou. Je to zatím nejlepší hotelová, co jsem tu měl, tak jsem rád za ještě jednu noc a zítřejší poklidnější ráno.

Pak vyrazím na autobusovou stanici, pan informátor mě posadí na určené místo jako osmého v pořadí. Krátce před půl osmou dorazí zástupce dopravce a skutečně zapisuje popořadě zájemce. Moje jméno je tam jediné latinkou.

Mám pak ještě chvilku čas, tak jdu nakoupit nějaký sendvič, kdoví, jak to bude s obědem. Před půl osmou jsem zpátky, kupodivu se netvoří fronta, ale všichni spořádaně sedí. Za chvilku se objeví autobus a chlapík od dopravce vyvolává jména v pořadí, jak je má napsaná. Zhruba vím, kdo se zapisoval přede mnou, tak když se pak zasekne na mém jméně, vysvobodím ho a přihlásím se rovnou. Pípnu kartičkou ke čtečce, kde se skutečně objeví cena nula, a jdu si sednout do autobusu. Nakonec jsme plní. V 8:30 vyrážíme k první zastávce.

Ukazuje se, že krom 39 místních, mě a řidiče máme s sebou i nonšalantního průvodce a jeho pomocníka, nebo možná průvodce v zácviku. Průvodce vypráví. Nevím sice co, ale má to odezvu, lidé okolo se smějí, sborově odpovídají na otázky nebo chápavě mručí. Autobus má audiosystém, za který by se nemusel stydět kdejaký vesnický tuningář, takže jsem rád, že jsem si na poslední chvíli vzal s sebou sluchátka s potlačením hluku. Budou se hodit.

První zastávka je pláž Ťi-čchi, asi po hodince jízdy. Nejdřív ale asi něco k Východnímu zlomu. Představte si útesy, které strmě stoupají od moře, aby za chvíli opět spadly dolů do širokého údolí. Dál se pak už zvedá centrální pohoří. Vlastně je to dost podobné Kalifornii na druhé straně Pacifiku, jen v menším. Silnice, která se vine podél moře vlastně i dost připomíná kalifornskou SR 1, jen slunce je podle denní doby na opačné straně.

U pláže Ťi-čchi je plot, varování, ať přes něj nikdo neleze, a kromě veřejných záchodků je zbytek budov mimo provoz. Vypadá to, že se tu nějaký tajfun prohnal včera. Tak teda vypadají i kousky silnice.

Výhled na útesy a moře je ale úchvatný. Venku pálí slunce a teplota se blíží 30°. Vlhkost se standardně drží někde u těch sta procent, takže to funguje jako velmi vlhká infrasauna.

Druhá zastávka je Feng-pin a jejich hasičská zbrojnice. Z financí jim zbylo i na vyhlídkovou věž ve tvaru hydrantu.

Třetí zastávka je oblast Š’-tch’pching (bohužel se mi to nedaří číst jinak než podle anglického přepisu Shitiping). Máme tu hodinku na to prozkoumat pobřežní skály a stojí to za to. Sopečné naplaveniny, tříštící se voda a okolní útesy tvoří úchvatné scenérie. Pořád ale praží slunce, i když sem tam už zafouká a nad horami se objevují první mraky.

Po hodince přejedeme o pár set metrů dál do rybářské vesničky. Je v ní přístav u kterého zakotvíme.

A restaurace. Na rozdíl od organizovaných zájezdů u nás, tady je každý sám za sebe. Naštěstí má paní v restauraci na pultě i obrázky. Volím rybu. Vyklube se z toho ryba ve sladkokyselé omáčce. A potěší.

Venku se zatáhlo a teplotně jsme někde u 26°, začíná být tak akorát. Po obědě vyrážíme zpět stejnou cestou, ale s jinými zastávkami.

První je u jeskyně Kamenná vrata. Potkáváme tady ještě další autobus, tak je v jeskyni dost nátřesk. Teplota příjemných 24°.

Předposlední zastávka je rýžová planina Sin-še. Ta vypadá, že to při posledním tajfunu taky dost odnesla. Ale výhledy jsou pěkné. 22 stupňů a zvedá se vítr.

Poslední zastávka je vyhlídkaje vyhlídka už jen asi půl hodinky cesty od Chua-lien. Je už komplet zataženo, 21 stupňů, poměrně silný vítr a místní navlíkají bundy a mikiny. Během jednoho dne je těch devět stupňů dolů docela cítit.

Pak už návrat do města,, rozloučit se a zatleskat průvodci. Na dýška se tu nehraje, takže žádný bakšiš pro řidiče a průvodce. Neproběhla ani žádná kobercárna nebo jiná manufaktura. Dohromady to sice bylo zajímavé a určitě bych se na tahle místa bez auta nedostal, ale den v organizovaném režimu mi úplně stačil.

K večeři zapichuju prst tentokrát do smažené Hakka. Jak pak zjišťuju z Googlu, je to směs zeleniny, vepřového bůčku a sušené chobotnice.

A zítra už vlakem zpátky do Tchaj-peje.