Stále deštivá Tchaj-pej a večerní Ťia-i

Ráno zatím moc neprší, tak vyrážím na pěší procházku mírnou oklikou směrem k chrámu Lung-šan. Oklikou proto, že chci mrknout na ulici Ti-chua.

Nakonec se přece jen rozprší, ale zas tak moc to nevadí. Výhoda Tchaj-peje je, že skoro všude jsou podloubí. Teda pokud člověk zrovna neleze na Sloní horu.

Ulička Ti-chua je paralelní s hlavními třídami, ale trochu zastrčená. Je tu spousta obchodů se vším možným a protože je ráno, probíhá závoz zásob.

Okolní domy vypadají historicky, ale popravdě, z toho podloubí nejsou moc vidět. Ale zase na mě neprší. Zhruba v polovině ulice zahnu doprava, abych se podíval na místní náplavku. Tam jsou ale v tomhle počasí jen turisti, smutně a zmokle čekající na loď.

Vrátím se k ulici Ti-chua, dojdu na její konec a protože k chrámu Lung-šan jsou to nějaké dva kilometry, zkusím to dát pěšky. Dokud je nade mnou podloubí, je to paráda, když skončí, tak je to trochu horší.

Cestou narazím na krásně opravený historický distrikt. Oproti běžné ulici je ale dost bez života. Nakonec dojdu k chrámu Lung-šan.

Kombinuje v sobě prvky Buddhismu, Taoismu a masové turistiky. Ale jak říkají Taoisté, i cesta může být cíl. A navíc vevnitř neprší.

Naproti chrámu je příhodně stanice metra, tak vyrážím k dalšímu místu, kde by pršet nemuselo. Čtvrť elektroniky a gadgetů soustředěná kolem dvou obchodních domů Syntrend a Kuang-Chua.

Ten první je takové navoněné elektro Palladium, ten druhý, Kuang-Chua je zajímavější. Představte si obyčejnou tržnici, jen v jednotlivých kójích jsou malí prodejci elektroniky, náhradních inkoustů do tiskáren, fotoaparátů, selfí tyčí, power bank a dalšího haraburdí.

Večer zjišťuju, že jsem to nějak zapomněl zdokumentovat, takže se sem asi budu muset před odjezdem ještě vrátit.

Další místo, kde by nemuselo pršet, je železniční muzeum. Stojí na místě bývalé hlavní stanice.

Zpátky k muzeu. Moc toho tu není. Například tu není jediný vlak. Z toho, co tu je, je asi nejzajímavější budova samotná,

výstavka neprůstřelného systému zabezpečení jednokolejných tratí,

a zrekonstruovaný veřejný záchodek ve tvaru oktagonu s cedulí upozorňující zejéměna na důmyslný systém odvětrávání.

Už je skoro čas vzít batoh z hotelu a vypravit se na cestu, ještě ale stihnu jedno Matcha laté.

Pro cestu do Ťia-i volím vysokorychlostní železnici HSR. Nápad na její výstavbu je ještě z doby Čangajška, ale realizace začala až v devadesátých letech a trať otevřeli po 15 letech v roce 2007.

Ve vlaku je potom návod na vlak.

Interiér je poměrně spartánský, sedí se v uspořádání tři-dva, ale naštěstí je poměrně prázdno.

Po hodince a půl vystupuju v Ťia-i. Teda ne tak úplně. Vlastně vůbec. Aby se jim totiž povedlo udělat trať dostatečně rovně, vede dost daleko od některých měst, zejména od Ťia-i.

Ubytuju se, dám si výborný bůček a vyrazím na prozkoumání místního nočního trhu.

Cestou mě ještě osloví knedlíčky.

Tchaj-wanci mají moc rádi hazard. Všude jsou sázkové kanceláře nebo automaty na tahání plyšáků jeřábem.

A tady pro ilustraci jedna taková krásná dětská hernička s malýma dětskýma bedýnkama.

A konečně, proč jsem vlastně v Ťia-i? Dneska jsem jel nejrychlejším vlakem a zítra mě čeká ten nejpomalejší. Pojedeme do hor.