Tamale

Další den nás čeká přelet do Tamale. Do Tamale je to z Accry asi 600 kilometrů a místní autobusy tuhle vzdálenost překonají za zhruba 12 hodin. Později zjišťujeme, že průměrná cestovní rychlost po Ghaně je asi 40 kilometrů za hodinu. Takže to tak nějak sedí. Tentokrát volíme zkratku vzduchem.

Letadlo letí na čas, je poměrně moderní, všechno funguje. V palubním magazínu je portrét nového CEO aerolinek Africa World Airlines, pana Čou Jing-li.

Let trvá asi hodinu a už při dosedání vidíme, že se ráz krajiny proměnil. Vítá nás savana. Vysoká tráva, sem tam strom.

Letiště není úplně blízko města, ale za zhruba půl hodinky se dostaneme na hotel. Cestou projíždíme centrem. Tamale je po Jamestownu druhé místo (a zdaleka ne poslední), které nevypadá zdaleka tak, jak jsme si ho představovali.

Tamale je obrovská vesnice, velká jako Brno, postavená okolo křižovatky tří cest. V jejich průsečíku není žádné náměstí, ale tržiště.
Uprostřed tržiště se pasou kozy.

Po ubytování se ptáme na recepci po něčem k snědku. Zavrhneme dvě nabídnuté nejluxusnější restaurace v Tamale a necháme si doporučit Bernard's Takeout. Recepční nám ještě mávne na vedlejší benzínce na trojkolku yellow-yellow (místní verzi Tuktuku) a můžeme vyrazit.

Bernard’s Take Out není vlastně vůbec take out, ale spíš noční klub pod širým nebem. S parketem, pódiem a kuchyní. Dostaneme studené pivo a kuře s rýží, zvané Jollof. Po nezbytném humoru na téma “How deep is jollof” si v klidu vychutnáme pozdní oběd.

Místo je příjemné, tak dáme ještě dvě piva a postupně se setmí. S obsluhou narazíme na drobnou jazykovou bariéru, nakonec se ukáže, že slečna je tady za prací z Beninu a neumí anglicky vůbec. Na to, že jsme neměli nejspíš žádný společný jazyk, jsme se dorozuměli docela dobře.

Red Clay

Den v Tamale byl oproti plánu trochu navíc, v národním parku Mole neměli na tuhle noc místo, tak jsme si řekli, že se tu trochu porozhlédneme. Taxikář cestou z letiště nám doporučil místo zvané Red Clay (foneticky 'réd klééé'). Ráno mu napíšeme zprávu a promptně nám dohodí svého příbuzného, který nás tam odveze.

Sedáme do auta a vyrážíme. Opět přes centrum/tržiště. Cestou nám ještě zastaví u místních, kteří suší rýži.

Red Clay je sídlem a zároveň ateliérem místního umělce Ibrahima Mahamy. Ujímá se nás místní průvodce a ukazuje nám Ibrahimovy sbírky a umělecká díla. Vidíme letecké motory, fotografie starých ghanských železnic, nebo například fotku místního pochodového orchestru.

Ve vedlejší místnosti je pak jeho dílo složené z brašen místních opravářů obuvi. Na zahradě potom stojí stará letadla. Všechno je rozmáchlé, velké a čisté.

Jedno z letadel je klasická Andula. Prý si ji sem přitáhl nějaký Polák jako private "jet".

Po návštěvě Red Clay odmítáme nabídku taxikáře na hrnčířskou dílnu, dílnu na výrobu místního domorodého oděvu, dílnu na výrobu bambuckého másla a návštěvu náčelníka a necháme se vysadit na trhu.

Trh v Tamale

Trh je smyslově intenzivní. Přejít silnici se nám podaří až díky skupině místních, ale pak už se můžeme nerušeně zanořit do křivolakých uliček a nasávat atmosféru.

Procházíme uličkami. Sem tam se za námi vytvoří vláček spěchajících místních žen s veškerým nákladem na hlavách, tak je pustíme. Trh samotný je těžko popsatelný zážitek, prodává se tu všechno od instantního kafe, přes kuchyňské potřeby až po hovězí hlavy. Všechno má ale nějaký vnitřní systém a nikdo si nás moc nevšímá.

Po nasycení smyslů obejdeme místní mešitu a chytneme trojkolku do hotelu. Před hotelem ještě ulovíme u stánku smažený banán s pikantní omáčkou, který sníme na hotelu. Výborné.

SCCA

Po drobném odpočinku vyrážíme zpátky do Tamale. Na doporučení průvodce z Red Clay míříme do Savannah Centre for Contemporary Art (SCCA), kde zrovna dnes začínat nová výstava.
SCCA by mělo být něco jako DOX a skutečně, podobně jako DOX se nachází v okrajovější části Tamale. Na rozdíl od Holešovic se ale okolo SCCA už nenachází asfaltové ulice. Trochu nás to ještě překvapí.

Výstava, který měla být dnes zahájena, není ještě tak úplně nainstalována. To nás vlastně taky ještě asi překvapilo. Procházíme to, co už nainstalováno je, a nikdo si nás nevšímá. Evropsky vypadající kurátorka se snaží místním vysvětlit, co to je rovnoběžka, aby velkoformátové fotky visely rovně. Nezůstali jsme ale tak dlouho, abychom zjistili, jestli se jí to nakonec povedlo.

Padla tma, tak se vydáváme po setmělé hliněné ulici směrem k civilizaci. Zastaví chlapík v pick-upu, že nás hodí do města. Po drobném váhání nabídku přijímáme. Hodí nás až k našemu cíli, hotelu Nim. Tam by měla být alespoň podle místní influencerky dobrá restaurace a bar s bazénem na střeše.

Rozloučí se a místo peněz chce telefonní číslo, že by rád byl náš přítel.

Nim Avenue Hotel

Hotel Nim Avenue je jedna z nejvyšších staveb ve městě a nejspíš jediná, která má výtah. V šestém patře se skutečně nachází restaurace, ve které ale nejsou skoro žádní hosté. Výborně, půjde to rychle, pleteme se.

Sedáme na terasu a přichází obsluha s obsáhlým jídelním lístkem místních specialit. Vybereme si a obsluha odejde.

Po půl hodince přichází s tím, že jeden z pokrmů není. Vybereme si znovu. Alespoň přišlo pivo.

Po další půl hodince přichází k vedlejšímu stolu dva obchodně vypadající Číňani. Nejspíš taky z Aid for Africa.

Po zhruba hodince čekání přichází objednané jídlo. Kozí maso v omáčce a TZ zabalené v banánovém listu. TZ nemá žádnou chuť, což je asi normální. Omáčka ale taky nic moc a koza se srdnatě brání pozření, samá kost a chrupavka. Místo příborů jsou nám nabídnuta dvě umyvadla s tekoucí vodou. Takže naše první večeře rukama. V kombinaci s mizernou obsluhou a nic moc chutí pokrmu, to byl spíš intenzivní, než pozitivní zážitek.

Jak to chutnalo Číňanům a jestli si nakonec řekli o hůlky bohužel nevíme, protože do našeho odchodu jim nic nepřinesli.

Na bazén a bar už není moc pomyšlení, tak vyrážíme směrem hlavní silnice, ulovit tříkolku a odjet na hotel. Nad celým Tamale se vznáší štiplavý čmuch dýmu, přemýšlíme, jestli z vaření na otevřených ohních, nebo z něčeho jiného.