Onneto a cesta do Obihira

Dnešní den začínám u jezera Onneto, asi dvacet minut cesty od Akanu. Jezero by ještě mělo vonět novotou, je totiž jen asi 7 tisíc let staré. A prý mění barvy. Podle toho odkud svítí slunce, jak fouká vítr nebo jaký použijete filtr. Zatím ta barva vypadá jako taková tradiční jezerní.

Vydám se na pěší okruh okolo. První část vede stoupáním k vyhlídce. Za těch 100 výškových metrů jsem odměněn vyhlídkou na jezero. Můžete namítnou, že z téhle vyhlídky je ho vidět hůř, než předtím z parkoviště. A budete mít pravdu. Aspoň jsou odsud krásně vidět protější vrcholy. Ten vlevo je činná sopka Me-Akan, na kterou jsem včera koukal z druhé strany.

Jak tu tak už druhý den chodím lesy, tak by si to zasloužilo taky fotodokumentaci. Takže les. Dost podobný jako u nás. Kombinace smrků, jedlí a listnatých stromů. Víceméně to, co by u nás rostlo, nebýt průmyslové výsadby monokultur. Jen to tady víc cinká.

Z okruhu kolem jezera udělám asi kilometr a půl dlouhou odbočku k vodopádům Onneto. Je to vodopád teplé termální vody.

To zbarvení co vidíte jsou řasy, které si tu hoví natolik, že vytváří takhle barevné kolonie. A krom vytváření kolonií také produkují kyslík. Který se váže s manganem obsaženým ve vodě a vytváří oxid manganičitý. Podle naučné cedule je to jediné místo na zemi, kde tahle sloučenina vzniká přirozeně a na povrchu. Jinak se těží z mořského dna nebo v dolech.

Už zpátky u jezera míjím další barevný potůček, který vytéká z jiného onsenu.

A vida! Tak nakonec přece jen nějaké ty barvy jezero předvede.

Čekají mě asi dvě hodiny zenového řízení do Obihira. Nejdřív ale musím odehnat Ezo jelena. Ne, že by měl batikovaný šátek nebo dokonce v kopýtku siderické kyvadélko. Je to jen místní odnož jelena japonského. A protože Hokkaidó se dřív jmenovalo Ezo, je to ezo jelen.

Opustím hory a národní parky a vydám se zemědělskou krajinou vstříc Obihiru. Potkávám odpočívku u silnice ve stylu alpské hrázděné architektury. Skoro.

Pro focení selfí je k dispozici i traktor.

Obihiro je něco jako Velké Meziříčí. Je zhruba uprostřed, vede tam dálnice a nikdy jste tam nebyli. A taky je nad ním pěkná vyhlídka. Jen bez mekáče.

Cestou z vyhlídky vodárna, u které architekt zapomněl, že nenavrhuje devadesátkové casino.

A květinové hodiny. Je to dost podfuk, protože hodiny jsou úplně normální a květiny jsou jen okolo.

No a proč jsem vlastně tady? Jednak je Obihiro ideální místo, kde rozseknout dlouhý přejezd k jezeru Toya. I tak mě zítra čeká přes pět hodin řízení.

No a druhak před Obihirem jsou lázně Tokačigava s výborným onsenem. Tak se nechám před tím zítřejším dnem v autě trochu hýčkat.