Sapporo, Nakafurano, Biei

Sapporo

Ráno mi zbývá ještě něco času, tak vyrazím doprohlédnout si Sapporo.

První se mi do cesty postaví historická budova Seikatei z 19. století.

Prý se v tomhle místě jednou zastavil císař Meiji a z krásy místní zahrady si doslova sednul na zadek.

Na památku jeho spočinutí tu nechali vystavět rezidenční budovu v kombinaci západního…

a východního stylu. Kdyby se snad někdy zase vrátil, tak aby se mu sedělo lépe.

Dál mě kroky vedou do rozlehlého areálu místní univerzity, který mimo jiné obsahuje topolovou alej.

A jezírko. Ono jezírko se jmenuje podle profesora Ono, který se prý o něj celou svou akademickou kariéru staral jako o vlastní.

Zpátky ve městě navštívím druhou stavbu z devatenáctého století, hodinovou věž. Je vystavěna v americkém osadnickém stylu a dokončena byla roku 1878. Hodiny zde byly osazeny až v roce 1881, což je shodou okolností stejný rok, kdy byla poprvé otevřena a poté shořela budova Národního divadla v Praze.

Uvnitř je kompletní 3D model Sappora konce 19. století.

A horní patro opět dýchne westernem.

Nakafurano

A to už je čas sednout do vlaku směr letiště, vystoupit o zastávku dřív, projít kolem rozpadajícího se outletu a půjčit auto.

Půjčení probíhá podobně jako v Evropě, jen k tomu dostanete kabelu s návody a do místního formuláře musíte vypsat všechna svoje ubytování po cestě.

Dostal jsem upgrade na Nissan Kicks. Výhoda je, že to je 4x4, takže kdyby sněžilo, bude se mi v horách líp jezdit. Nevýhoda je, že byť je to auto model 2025, infotainment připomíná středověk. Takže místo Apple car play mě čeká cestování s využitím zabudované japonské navigace. Dokonalá imerze.

Paní co mi dala tašku s návody mi ochotně přepla auto do angličtiny, což mělo vliv přibližně na 30 % textů.

Nic naplat vyrážím do divočiny. Na první odpočívce je pro výstrahu vycpaný medvěd. Takhle za plůtkem nevypadá tak děsivě.

Konečně dorazím do Nakafurano. Oblast je známá pěstováním levandule. Tu pěstují i na místní sjezdovce.

Pro turisty je připravená autentická farma.

Kde si mohou vyfotit sami sebe.

Nebo místní při autentické práci.

Tady si dovolím mírně odbočit k řízení. Na téhle fotce parkoviště vidíte spořádanost místních. A podobně to je na silnicích.

Z rychlostních limitů by leckterému motoristovi praskla žilka. Na neoznačené silnici 60 km/h, na dálnici až 80 km/h a pokud snad na silnici není středová čára, rychlost padá na 30. V obci nebo mimo.

V praxi to vypadá tak, že vláček aut jede zhruba 80 na 60. A když dojede kamion nebo kohokoli, kdo fakt chce jet těch 60, tak zpomalí. Mimo čtyřproudové úseky dálnic, kterých bylo cestou jen pár, jsem neviděl jediný předjížděcí manévr. Od kohokoli.

Biei

Cestou do Biei je ještě jeden foto spot. Úplně rovná zvlněná silnice.

Fotím motorkáře (poslušně jedoucího 60 km/h).

A nevěstu, která se na silnici těsně pod horizontem fotí s kyticí. Z tohohle pohledu je těch 60 vlastně docela rozumné opatření. Nikdy nevíte, jestli za horizontem není nevěsta a svatební fotograf.

Biei vypadá večer jako ospalá díra.

Naštěstí tu pár restaurací funguje. Vybírám podle ošuntelosti.

K večeři je smažené kuře Hokkaidó. Vezmete fish&chips, jen vyměníte rybu za kuře, hranolky za rýži a hrášek za edamame.

A teď spát, zítra se jede do hor.