Shiretoko - Ochotské pobřeží

Dneska začínám hotelovou snídaní. Je to fajn zásobený bufet, ale asi se mi líbilo víc, když mi to v ryokanu donesli připravené až pod nos.

Po snídani vyrazím nakoupit oběd v sámošce, půjčit boty do vody v turistickém centru (o tom později) a pak rovnou k nejvíc turistickému bodu dneška. Pět jezer.

Okolo pěti jezer vedou tři trasy. Dvě po zemi a jedna na vyvýšených chodnících. Pokud chcete po zemi, musíte absolvovat medvědí školení.

Zásadní informace je, že medvěda nechcete potkat. Když už ho potkáte, tak zaleží spíš na něm, co se bude dít.

Pomáhá prý vytvářet hluk. Proto ty zvonečky. Nebo aspoň tleskat, nebo hlučet. Kromě mě jsou tu skupinky Japonců a Číňanů. Zatímco Japonci se do hlasitého hluku musí dost nutit, čínským skupinám to jde tak nějak samo.

Obcházím tedy pět jezer a z lesa se ozývá střídavě tleskání, cinkání a hlasitý čínský hovor. Medvěda nepotkám.

Na konci už vede cesta po dřevěných molech, kolem kterých je natažen elektrický ohradník. Číňani pořád hlučí, Japonci pořád cinkají. Co kdyby.

Je na čase nechat parkoviště s autobusy za sebou a vyrazit po nezpevněné cestě k vodopádu Kamuiwakka. Největší atrakce dneška. Termální vodopád, kterým se dá procházet. Teplá polovina Kneippova chodníku. Proto ty boty do vody z turistického centra. Bral jsem největší velikost co měli a bylo to jen tak tak.

Rezervaci si uděláte online a školení tentokrát absolvujete formou YouTube videa, jehož shlédnutí musíte v rezervačním systému odpřísáhnout. Doporučené vybavení je skoro jak na ferratu. Helmu půjčí. Ale místo rychleschnoucích dlouhých legín, které nevlastním ani normálně, jdu v plavkách.

Nakonec to vůbec nevadí. Není to žádný canyoning a potkávám i postarší Japonce. V nejtěžším úseku je to takový lehký boulder na dva kroky. Po kterém teda někdo leje vodu z vany.

A přece jen jedna užitečná informace z videa. Kameny, přes které teče voda, nekloužou. Ty jen navlhlé mimo hlavní koryto ano.

Neberu s sebou mobil, takže musí stačit fotka ze silnice.

Pak se ještě vydám k divokému onsenu v lese. Tentokrát nikde nikdo. Ani člověk ani medvěd.

Vodu využívá i místní hotel, který je ale prý na tuhle sezonu zavřený. Řekl bych, že spíš víc než jen tuhle. Zbylo tu aspoň parkoviště odkud někteří lidé začínají trek na horu Rausu, což je odsud nějakých pět hodin plus mínus medvěd. Jiní si místo toho vezmou pantofle a jdou se naložit do lesního onsenu.

Mimochodem, poznáte, které z těch aut patří zahraničním turistům?

U turistického centra vrátím boty a jdu se ještě projít k majáku a menšímu vodopádku.

Dneska toho chození bylo dost, tak v Utoru neodolám sladké odměně. Bramborový (!) dortík. Brambory jsou prý vlastní, pěstované tady a sklizené na podzim.

Pak ještě obdivuju skálu, které místní říkají Godzilla. Ok. Při troše fantazie ji tam vidím taky. Ale…

No a pak už jen klasický západ slunce z pokoje.